Učení je UMĚNÍ, „EROS“- mělo by se dotknout srdce, lidství, mít kvalitu vztahu (Godi Keller)

O víkendu jsem absolvovala první waldorfský víkendový seminář v Písku.

Waldorf mě nadchl už po první hospitaci v českobudějovické waldorfské škole.

Na závazek učit a vést prvňáčky ve waldorfských neznámých vodách jsem se ale necítila, i když to byla velmi lákavá nabídka, ale po zkušenosti z dobrovolného vylodění se z vod školství a pocitu hledání nového směřování, kdy jsem mnohé v sobě přehodnotila, a i nyní hledám přístup, který bude v souladu s mým srdcem, jsem se rozhodla zůstat na klasické škole, kde už nějaké zkušenosti mám a nejprve waldorf vystudovat…

Rozhodla jsem se tedy proniknout hlouběji do filosofie Rudolfa Steinera a zvolila jsem tříleté víkendové studium. Každý měsíc se bude konat jeden víkend v jedné z waldorfských škol a my se budeme dozvídat zákulisí a podrobnosti této tajemné pedagogiky v novodobém pojetí dnešních škol.

Přiznám se, že se mi v pátek po práci moc jet nechtělo.

Škola a pracovní nasazení je docela energeticky náročné, ale jakmile jsem si přečetla program, začala jsem se těšit…

Jo, další sebe-rozvíjející seminář, tentokrát směřovaný přímo k práci… Bude to fajn… Jen to cestování… Samozřejmě i určitá časová a finanční náročnost… Ale to dám… 😉

Cesta do Písku byla úplně v pohodě, zácpa v Budějovicích se nekonala a já přijela před píseckou základní školu včas, s dostatečným předstihem… (Ne pozdě, jak je mým zvykem…)

U vchodu jsem se potkala s příjemnou ženou- cestovatelkou z Budějovic, s kterou jsem měla tu čest být i na pokoji. Otevřel nám Tomáš, který pochází z Kaplice… V pokoji pak čekala ještě další skvělá Duše, s kterou jsem měla tu čest sdílet mnohé. I na Osho karty došlo… Skvělý začátek…

A tak začal víkend plný nových tváří, příběhů, zážitků, zkušeností a propojených souvislostí…

Seznámila jsem se s báječnými a zajímavými lidmi, které spojuje zájem o jiné cesty ve vzdělávání.

Poznala jsem zajímavé lektory, kteří nám dali ochutnat kousek z toho, co umí: eurytmie, waldorfské metody učení a filosofie. Ochutnala jsem i skvělé jídlo z bufetu a atmosféru písecké školy, která nás svou srdečností a otevřeností objala i svou pohostinností.

Nejvýraznější osobností celého víkendu byl Godi Keller- norský lektor a spisovatel, který nás provázel svým osobitým vyprávěním a dramatickým projevem a předáváním moudra a zkušeností díky sdílení osobních příběhů (i díky skvělé překladatelce, bez které bych byla ztracená). Jeho pohled byl pro mne velmi blízký- také se ráda dívám na okolnosti a situace života z jiných, neobvyklých úhlů pohledu.

Díky jeho přednáškám jsem si v hlavě přerovnala svá nastavení v přístupu v práci.

Pedagogiku Godi vnímá jako UMĚNÍ, jako eros, spojující intuici, improvizaci, dovednosti, ruční práce, emocionální prvek i intelekt. Na této cestě si hrajeme, stále hledáme způsoby, cesty, není žádná záruka, zda budeme úspěšní. Výsledek není viditelný hned, je otázkou budoucnosti, jak se celý proces vzdělávání zazrcadlí v dítěti.

Vyučování by mělo být erotické. Něco je stále potřeba objevovat. V čistotě. Zvědavosti. Rozzářit dětem oči nad vším, na čem pracujeme…

Godi nám i sobě kladl celou dobu otázky: Co potřebuje člověk, aby přežil, aby byl vítězem ve svém životě, aby byl silný? Co je to světlo v nás?

Radost, smích, šťastné děti…, práce se svým vnitřním dítětem…

Úkolem rodičů a učitelů je pomoci dětem žít v tomto světě, pomoci jim změnit svět. Pomoci jim, aby byli v osmdesáti moudré. Zamilovat se do místa, kde žijí.

Dávat dětem dobré zkušenosti, zážitky, prožitky. Vytvářet neuchopitelnou atmosféru. Učit se z příběhů a předávat je dál.

Základní vzpomínkou, že život je krásný, je zážitek z raného dětství. Díky této esenci se můžeme cítit živí a milovat i svou budoucnost, mít sny a plány, písně, múzy, světlo…

V životních krizích, kdy nevíme, kam dál, nevíme, co bude, se formuje další stádium našeho růstu.

Zde jsou pak podstatné naše získané ŽIVOTNÍ KOMPETENCE:

• sebeúcta, sebedůvěra;
• důvěra, víra v život ve správném poměru se zodpovědností x strach- kdy naše kultura dělá z nejhorších scénářů normál… Je potřeba vytvářet naopak kulturu důvěry pro dítě i svět.

Dynamika v životě– oblast, která se mne nejvíc na přednášce dotýkala:

• radost ze života x deprese
• zvědavost x lhostejnost, ignorace, nezájem (Vybavil se mi vtip: Dotazník pro zaměstnance- otázka: Co myslíte, že je horší? Nezájem, nebo nevědomost? Odpověď: Nevím a ani mě to nezajímá…)

Budoucnost je země zaslíbená, založena na snění. Zakázaná oblast zde vytváří dynamiku. Je potřeba se naučit čekat… Nudnost zabíjí radost. Povinnost učitele je nebýt nudný. 😉 Všeho ale v rovnováze…

• otevřenost x předsudky, uzavřenost
• vůle
• sociální dovednosti

Je potřeba se rozhodnout, jakou cestou půjdeme.

Život probíhá ve fázích, není lineární.

Rychlý růst střídá stagnace, ve které se připravujeme na něco jiného, na velkou změnu. Je potřeba důvěřovat, že po stagnaci přijde něco nového. Budoucnost neznáme. Jsme tu proto, abychom se  naučili pracovat s neznámou budoucností.

V životních krizích, kdy cítíme hluboký smutek a nevíme, co přijde, intuitivně víme, že něco skončilo.

Tyto krize mají svůj vzorec. Jsou často znázorněny v symbolice různých příběhů (pohádek, pověstí, legend).

Po bezstarostné, šťastné fázi, nastává okamžik krize. Něco se „pokazí“, skončí, ztratí.

Následuje pláč, bezmoc, beznaděj, nevíme, co máme dělat…

Nastává zvláštní událost, přichází něco ošklivého, protipól od předchozí představy, něco, čemu nerozumíme a nabízí se nám tak pomoc.

V tom okamžiku často vidíme jen vidinu pomoci, ale nevnímáme stanovenou cenu, která je příliš vysoká. Jedná se únik z bezmoci, beznaděje, kdy neslyšíme, nevidíme cenu za „pomoc“. Zde se objevují a vytvářejí rozmanité závislosti, zdánlivě řešící situaci.

Pokud ale přestaneme unikat a postavíme se čelem k tomu ošklivému a vše přetransformujeme, máme vyhráno.

Než přijde další krize, těžkost, která slouží k růstu…

Je fajn umět problémům poděkovat a uvědomit si, že dobré věci jsou vždy před námi. Hledat souvislosti. Věřit vlastním očím, sami sobě, vlastní zkušenosti a z ní vyvozovat vlastní závěry a teorie. Vnímat lidský sociální organismus života. Být pravdivý. Pozorovat. Dýchat. Spát.

Učíme se po celý život. Učení je aspektem života. Není potřeba používat jazyk. Život bez jazyka je úžasně bohatý, je to svět zázraků.

Nejprve se učíme DĚLÁNÍM, VNĚJŠÍM POHYBEM, KDY VŠE JE AKTIVITA.

Přijímáme do sebe atmosféru z okolí, z dětství, modely, role… Adaptujeme se. Okolí se stává naší součástí, vše v naší intimní zóně se nás dotýká a prostupuje námi.

Důležité jsou oči matky- vytváříme si vztah.

Máme potřebu zcela přirozeně opakovat věci. Hrou- použitím fantazie, příběhy ze života. Není to vtip, je to vážná hra. Stále je potřeba nacvičovat. Jedná se o hluboký instinkt. Opakujeme, dokud je napětí. Nevinná hra mnohé naučí. I hranice. Je potřeba mít dostatek času, hýbat se.

Poté následuje VNITŘNÍ UČENÍ- POHYB DOVNITŘ, plný atmosféry, který zpočátku není jasný a ostrý.

Učení se prostřednictvím emocí a naladění se. Milujeme, nenávidíme. Důležitá je atmosféra- barvy, vůně, světlo, zvuk, nálada…

Přichází autorita- nějaký vůdce, který má schopnost rozhodovat se v určitých oblastech pro náš prospěch.

Utváří se naše myšlení prostřednictvím:

• slov
• logiky
• kauzality- příčina a následek

Učíme se žít s paradoxy, protiklady, následovat své sny a realizovat je.

Zde je podstatný proces dynamiky a budování důvěry. Něco se může vyvinout směrem, který jsme si nevybrali, v cyklickém 6-7 letém vývoji. Je potřeba se rozhodnout, co slouží a co je potřeba změnit. Jedna myšlenka staví na druhé.

Děti přemýšlejí magicky. Svět je místo, které je skvělé zkoumat. Vše je přijmuto bez podmínek, tak, jak je.

Je potřeba nespěchat. Dát všemu čas.

Mít odstup, pro porozumění podstaty.

Být spolu v emocích. Není potřeba vysvětlovat, ale projít tím společně.

V pubertě se autorita mění na průvodce. Stojíme vedle sebe.

V adolescenci se spojují emoce a myšlení a vytváří idealismus. Vzniká potřeba něco měnit. Je dobré vnímat podporu rodičů, ale v odpovědnosti za vlastní příčinu a následek. Jít do světa, být aktivní, měnit svět.

I já jsem se rozhodla tak trochu měnit svět. Myslela jsem, že jsem si vybrala tu snadnější cestu, když jsem zůstala na klasické škole, v systému, který znám. Po prvním víkendu waldorfského semináře jsem pochopila, že mi bude scházet podpora. Společná filosofická nadstavba. Tolerance k respektu k pomalému tempu nutnému k zažití a hlubokému upevnění.

Jsem ale odhodlaná praktikovat získané zkušenosti do praxe. Času asi nazbyt ve výuce moc nezískám, nastavení ŠVP je dáno, ale více dynamiky, prožitku, pohybu, hravosti, zvídavosti do výuky se mohu snažit vložit. Cítím, že to je cesta mého srdce. Potřebuji cítit nadšení v sobě, radost z práce, uvolnění, bláznivý něžný eros…

Vím, že to to umím, vždy jsem byla hravá, milovala jsem připravovat různé hry a pomůcky do výuky, jen jsem mnohé zapomněla. Uvěřila jsem, že je moje práce těžká, složitá, namáhavá, příliš zodpovědná…

Ano, učitelství je těžké, složité, zodpovědné, ale zároveň nabízí neuvěřitelné možností k rozvoji, hraní, snění, učení se a úžasu z nových věcí… Stačí se jen rozpomenout na vlastní radostné prožitky z dětství, na chuť poznávat, učit se a zkoumat nové… Neznám smysluplnější a nádhernější profesi…

Díky víkendovému pobytu v Písku jsem jako pštros hlavu z písku vystrčila a začala se pomalu rozhlížet kolem.

Už se nebojím, co bude dál.

Těším se na to.

Ať už to dopadne jakkoliv….

Učení je UMĚNÍ, „EROS“- mělo by se dotknout srdce, lidství, mít kvalitu vztahu (Godi Keller)

Děkuji za prožitý víkend.♥

Uložit

Uložit