Pomoc… POMOC! Další učitel, co by chtěl přidat!

Další kontroverzní téma…

Samo slovo POMOC nic moc… Vlastně dost moci… POMOC- po moci…

Jdu po moci- to moc kladně nezní…

Téma sebeobětování se, syndrom spasitele, nezištná pomoc, první pomoc, kamarádská, přátelská pomoc, prokázat někomu medvědí službu…

Synonyma: východisko (možnost, báze, základ, pomoc), podpora (pomoc, opora, subvence, výpomoc, útěcha, dotace), výpomoc (podpora, pomoc, péče), opora (jistota, podpora, páteř, pomoc), útočiště (útulek, azyl, bezpečí, pomoc, úkryt)…

Dle upřesňujících významů tedy souzním s výkladem POMOC jako

východiskem, kdy společně hledáme možnosti, základ, bázi;

podporou ve slovech útěchy (která ale vycházejí od srdce);

oporou ve smyslu nalezení vlastní páteře, vystředění se, vyladění své stability;

útočitěm ve smyslu primární reakce na nebezpečí- poskytnutí úkrytu, azylu, první pomoci, bezpečí…

Dále se nabízejí přísloví a rčení.

Napadlo mne:

Komu není rady, tomu není pomoci.

Pomocnou ruku najdeš na konci vlastního ramene.

…

Jak určit, zda jde o pomoc prospěšnou (i když- kdo by stál o pro spěch…?), takže spíše potřebnou, žádanou, nebo škodlivou (páchající škodu)?

Líbí se mi i rozlišování Moniky Michaelové, zda-li jsme s druhým v POZORnosti, či PŘÍTOMNOSTi.

Pozornost nám bere energii, jsme vtáhnuti do příběhu dotyčného svou účastí (svou ČÁSTÍ)- energetičti chyceni do pavoučích sítí vypravěče a pokud se zavčasu neprobereme, můžeme být vycucnuti.

V přítomnosti jsme stále PŘI TOM s přítelem, nasloucháme mu a transformujeme jeho příběh do vláken nám srozumitelných, vycházejících z naší zkušenosti, zážitků, z našeho života. Hledáme i díky jeho slovům poučení, poselství, souvislost. I pro nás, protože jsme vzájemně propojeni a jeho trápení, zážitky, postřehy se týkají i nás. Díky nim můžeme něco důležitého pochopit, pocítit, uzdravit, proměnit, naučit se…

Sama se s těmito pojmy s velmi těsnou hranicí se učím pracovat…

Vnímám, že jde o energii.

Pomoci si nejdřív potřebuje každý sám sobě. Primární potřeba přežití vítězí.

Pomoc potřebují i naše děti. Jako čerstvě narozená miminka jsou odkázána na naši péči a lásku.

Pomoc potřebujeme, jsme-li zraněni, utrpělo-li naše tělo, nebo Duše. Nacházíme-li se v pro nás nevýchodné, neřešitelné situaci.

Může pomoci lékař (leká…), léčitel (léčí), kamarád (radí a je s námi rád), partner (tvoří s námi pár), přítel (je nám při těle), rodič (ten, co nás rodí), šaman, guru…

Ale často máme zapracovat my sami.

Líbí se mi kniha Co s doktorem?, kdy Vladimír Vogeltanz, lékař klasického lékařství, poznává jiné úhly pohledu a zjišťuje, že nechce nést odpovědnost za uzdravování svých pacientů na svých bedrech. A protože už přestal být přesvědčen o tom, že odstraňování orgánů je řešením, odešel. Je zastáncem etikoterapie, která hledá duchovní příčiny nemocí a pacient se díky hledání, chápání a uvědomování si zážitků, emocí a stavů ze svého života uvědomuje jasnou souvislost mezi tělesnými projevy nemocí a událostmi a pocity v životě. A pomoci si může pouze on sám, je aktivní, hledá řešení, nepřendavá svou odpovědnost na bedra jiných lidí, zázračných preparátů a zařízení… A pouze on sám se může, bude-li opravdu chtít, učiní-li volbu se uzdravit, uzdravit.

Komu není rady, tomu není pomoci.

Dokonce v přírodě matka, která má už energeticky „namále“, dokáže opustit své mládě, nebo ho i zabít. Ale my, lidské matky, to máme jinak (což vnímám jako OK, ale rozumím, proč se někdy dějí tragické události, když je člověk zahnán do kouta a instinktivně udělá šílený čin, aby sám přežil…).

Podobně to platí i ve školství.

Takový učitel, který se stále energeticky rozdává… Tlaky ze všech stran sílí, často největší bývá ve vlastní hlavě- touha být doKONalý, a tak koná, koná… až se z toho zhroutí, nebo přestane mít svou práci rád, nebo nejhorší varianta, přestane mít rád děti, které učí…

Znáte to, ten vtip: „Jaký je rozdíl mezi pedofilem a učitelem? … Pedofil má děti rád…“

Sama jsem odešla, i protože jsem nechtěla nést zodpovědnost za vzdělávání dětí, kteří o to nestojí, nebo ještě nejsou zralí. Tento faktor poVINné (VINA  přitahuje trest) školní docházky jsem zcela jasně cítila na mém energetickém systému…

Stávající systém povinné školní docházky, který zde funguje už od dob Marie Terezie, tzn. od 18.st., moc změn nepocítil. A právě tu povinnost (VINU) zde vnímám jako velmi destruktivní.

Proč poskytovat vzdělání těm, kteří o to nestojí, nebo ještě nedozráli? Proč se snažit učit ty, kteří zájem nemají?

Je pravda, že na začátku je u všech dětí přirozená potřeba učit se a poznávat, získavat nové znalosti, vědomosti, objevovat, vytvářet, tvořit…

Ve školním kolektivu rozmanitých osobností může dítě získat mnoho dalších podnětných informací, jiných úhlů pohledu, naučit se domlouvat, fungovat v respektu, hledat cesty i v problémových situacích. Pokud se ale vyskytne dítě nezralé, které i přes odklad ještě není připraveno hlavně emočně zvládat dětský kolektiv, je situace pro všechny mnohem obtížnější, situaci neprospívá ani nárůst všech požadavků na výstupy vědomostí a také trochu jednostranný pohled na okruhy vzdělávání zaměřených materialisticky, mužsky, systémově…

Dítě začne být nespokojené. Zpočátku lze mnohé citlivě upravit díky vedení zkušeného kantora. Pokud se ale do situace vloží i rodiče a mají na celou situaci jiný názor a nejsou schopni naslouchat, dítě začne zrcadlit napětí a nastává patová situace. Pokud se toto stane u více dětí, je vytovořena obtížná pozice i pro ostatní.

A co teď učitel?

Má za úkol přistupovat k dětem jako k individualitám, snažit se s nimi domlouvat, na což ještě mnozí nejsou připraveni, nebo naopak je tlačen do pozice přísnějšího vedení, což vnímám taky OK, i když se to ještě učím, to neumím.

Jeho odpovědností je vytvořit smysluplné klima ve třídě, udržovat přátelské vztahy mezi spolužáky, hlídat projevy agrese a šikany, zakročovat vůči nim, předávat smysluplně, hravě, zábavně rozmanité učivo, nechat děti i pracovat samostatně, objevovat řešení, hledat cesty z problémových úloh, propojovat vše v praxi, s projekty, s výlety, s exkuzemi. Citlivě naslouchat každému žáčkovi a jeho potřebám. I svým. I svých dětí. I svého partnera.

Tak, už teď, když to píšu, zase na mne jde tíha požadavku na PERFEKCIONISMUS, touha po učitelské DOKONALOSTI, BEZCHYBNOSTI, sebeobětování se… Tak to ale vůbec být nemá… Jak z toho ven?

Neznám smysluplnější profese, než je učitelství. Práce s dětmi mě baví a naplňuje. Zároveň ale vyčerpává.

Vnímám, že jsem stále jedním krokem na odchodu, protože na  krku cítím stále provaz zodpovědnosti. Nejsem dokonalá a zároveň jsem i v nedokonalosti, ale tak ráda bych chtěla být skvělou učitelkou, která hravě zvládá všechny jmenované kvality. Chtěla bych těm zářivým očičkám tak ráda vše vysvětlit, ukázat, nechat je to ošahat, umožnit jim zkoumat samostatně… Ale jak?

Stále vše nevím, mnohé neznám, učím se za pochodu. Stále se v kolektivu nacházejí děti, které narušují společnou výuku. Samostatně pracují skvěle, ale jsou sociálně nevyzrálí. Stále je v mnozích rodičích čitelný tlak na znalosti, důraz na vlastní zkušenost z klasické školní docházky, despekt k alternativám, jiným úhlům pohledu, často i k samotným učitelům…

A právě despekt k učitelům je téma, které se mi stále honí v hlavě… Proč by měli učitelé a doktoři brát víc, než uklízečky a školníci… A proč by vysokoškolské studium mělo zaručit větší platy… A proč by měl učitel dostat víc, než má doposud?

Protože neznám náročnější a zároveň nejsmysluplnější profesi- kromě mateřství a partnerství v různých podobách (např. péče o staré, nemocné apod.) Matky jsou pak v tomto případě na tom ještě hůře, než učitel. (To také mnohé vypovídá o prioritách společnosti…)

Učitel za svou práci státem dle mého názoru zcela směšně odměněn.

Místo symbolického poťukání na rameno ve směnném systému peněžitého uznání:

„Víme, že je Tvá práce velmi důležitá, Tvoje zodpovědnost nebetyčná- naučit vědomosti, dovednosti, znalosti, návyky, sociální i jazykové komunikaci, respektu, empatii, tělesným a hygienickým návykům, etice, rozmanitým úhlům pohledu, vnímání souvislostí, lásce k bližnímu… a já nevím, čemu ještě…

Je mi jasné, že je potřeba jet na plný plyn neustále- dětská skupina v rozmanitém zastoupení vyžaduje neustálou pozornost, zájem a přítomnost. Že komunikace nekončí jen u dětí, ale je potřeba respektovat všechny rodiče a jejich výchovné přístupy, protože právě jejich děti jsou jejich zrcadla. Učitelé také mohou pracovat v týmu- komunikovat s vedením, ostatními kolegy… Také plánují výlety, exkurze, nakupují a objednávají rozmanité pomůcky, přemýšlejí kreativně, v souvislostech, organizují rozmanité akce. Ručí za zdraví dětí, hlídají projevy šikany, hlučnost, vzájemnou dětskou komunikaci…

Oceňuji Tě také za neustálé sebevzdělávání se, samostudium, čtení odborné literatury, spolupráci s PPP, psychology…

Zkrátka víme, že věnuješ dětem ve škole často více času, než jejich rodiče a než vlastním dětem, protože tak je náš systém nastavený…

Navíc máš také své rodiny, své děti, partnerství, zahradu, domácnost…, své zájmy, koníčky, vášně…

Přijmi od nás, jako poděkování, důstojný plat, který nebude ve stejné výši jako brigádník na lince v průmyslovém podniku, ani běžné profese, které nemají v rukou to nejcenější naší společnosti- naše děti, jejich Duše, směřování, seberozvoj, důvěru, touhu se učit, poznávat…“

Je důstojné poděkování ve formě peněžitého daru 20 000,- Kč čistého (a to zaokrouhluji nahoru- realita bývá 17 000- 19 000)?

Toto poděkování dostávám já po mé skoro 14 leté přiznané praxi (započítává se tam i 6 let mateřské, což vnímám jako správné, protože výchovou vlastních dětí získává učitel velmi důležitý odstup a nadhled). Absolventi mají mnohem méně… Více vypovídá tabulka u 9. platového tarifu, která platí pro pedagogické pracovníky (učitele). Nejvyššího platu, kterého může učitel s 33letou praxí dosáhnout je 33 130,-Kč.

Dělali byste tuto náročnou, ale smyslupnou práci za toto ohodnocení?

Sama sebe jsem se opět začala ptát, jestli můj opětovný návrat do školství nesouvisí s mým vzorcem obětování se, rozdávání se druhým na úkor sama sebe…

Navíc jsem debatovala s jedním moudrým mužem ohledně platů učitelů a zaskočilo mne, jak celou situaci vidí.

Přidáno? Proč? Je mnoho nekvalitních učitelů a lidé by neměli dělat práci pro peníze, ale pro pocit z práce.

Ano, právě proto ještě mnozí učitelé zůstávají, protože je práce baví, naplňuje, vidí v ní smysl a zahřeje alespoň zasloužený odpočinek během letních prázdnin, bez něhož by práci neděl NIKDO.

Rozespala jsem tento příspěvek, ale zase se začala utápět v energii oběti. Příspěvek jsem rozepsala a odložila a začala kašlat, špatně dýchat… Nerozdýchala jsem to, nedokončila rozepsané vylití se mého srdce… Cítila jsem se v pozici stěžujícího se, oběti, blázna, tlachajícího, jako Don Quichotte v boji s větnými mlýny…

Jednou jsem už odešla, teď dobrovolně nastoupila, s tím, že uvidím, ucítím, jak to budu vnitřně mít… Hlavně energeticky.

Co se týká výše platu, moje celá já křičí, že jdu špatně, že zde finanční hojnosti nemohu nikdy dosáhnout. Že i to může vypovídat o prohnilém systému, který se hroutí…

A obhajování výše platů před veřejností? Na to teda opravdu nemám… Možná proto se učitelé nebouří- protože vnímají, že i tak jim mnozí rodiče nemohou přijít na jméno a co by ještě chtěli? Dva měsíce prázdnin a zvýšit plat? A co jiné profese, vždyť taky mají málo!

Navíc vnímám, že mnohé je postaveno zcela zcestně… Mnohé profese jsou totálně podhodnoceny. Ani vysokoškolské studium nepřipravuje do praxe, jak by mělo, není zárukou odbornosti, tudíž se na něm nedají stavět tabulky.

Ani mně vysoká škola do školní praxe moc nedala, ale zase jsem na studiu strávila delší čas, abych mohla začít učit, a získala povědomí o teoretických zákonitostech v různých okruzích týkající se školství… (Bylo mi umožněno dozvědět se mnoho rozmanitých vědomostí, znalostí, dovedností, psychologických a didaktických poznatků i vyzkoušet trošku praxe a hlavně poznala jsem skvělé spolužáky- skvělé přátele, s kterými se vídám dodnes…)

Absolvováním vysoké školy nemusí vzniknout odborník a někdy ani nevzniká. Vysoké školy vnímám jako továrny na lidi s tituly, které nic nevypovídají o kvalitě člověka.

Manžel titul nemá a je uznávaným odborníkem ve svém oboru i v podniku, kde se na titulech staví…

Ale není to pravidlem.

Na světě chodí mnoho skvělých lidí s tituly i bez titulů- odborníky v oboru…, jen si nejsem jista, jestli jejich odbornost opravdu vznikla na vysoké škole, nebo až v praxi a systematickým následným samostudiem na škole života.

Každopádně ale současná politika státu směřuje k uplatňování formalit. Učit může jen vystudovaný a pouze obor a stupeň, který má. Mnoho lidí s dlouholetou praxí muselo odejít studovat, aby mohlo učit dál v oboru, který kdysi začali učit, ale na který „nemají papír“.

Lidé, učitelé, jsou také různí a jejich spravedlivé ocenení nelze stanovit, protože je každý přístup naprosto jedinečný.

Uvědomila jsem si ale skutečnou podstatu- jak nádhernou práci mám čest vykonávat, jak smysluplnou profesi jsem si zvolila a jak zároveň nesnadnou a těžkou je.

Jestli vydržím a nepřijmu jiné výzvy, jako jedna skvělá kolegyně ze současné školy, nevím.

To ukáže praxe a čas.

S platem toho moc nenadělám.

S veřejným povědomím také ne.

Co ale mohu, je se radovat ze své práce, snažit si to s dětmi užívat, hrát si, milovat je, učit je různé úhly pohledu, i klasicky stanovené výstupy.

Jaké to bude doopravdy, nevím. Nevím, jaké se sejdou děti a rodiče za nimi.

Na první schůzce se zdáli všichni rodiče moc fajn. Ale znáte to- hromada dětí vždy přináší zátěžové a problémové situace, které je potřeba řešit na místě.

Ale už se docela začínám těšit na to, jaké to bude. Jací caparti přijdou, jak moc zralí a dychtiví se učit a poznávat budou.

Jaké to doopravdy bude, nevím, ráda Vás budu i zde informovat, pokud o to bude zájem a pokud nedostanu zákaz sdílení informací ohledně školy a dění v ní… I to už jsem jednou zažila.

A navíc ještě exitují i jiné cesty vzdělávání. Na rozcestí před jednou jsem už nedávno stála. Třeba na mne někde v dáli čeká další alternativa … Kdo ví…

Stále však mám v sobě víru v to, že i proměna státních škol skrze nás, učitele, je možná. Že existují i skvělí učitelé na státních školách a naše děti díky nim zažívají respektující přístup, svobodu a lásku. Že se učí být a radovat se z objevování nového… Že i přes despekt veřejnosti, platové ocenění, jsou Světlem pro sebe i druhé a učiteli na svých místech.

Tito lidé ale potřebují pomoc (zase to diskutabilní slovo ze začátku…)- společnou souhru s dětmi, rodiči, kolegy, spolupráci, podporu ve slovech uznání, respektu, zájem o dění, čerstvé kreativní nápady, pomoc s organizováním akcí, s pomůckami…

I proto tvořím zde, na internetu, svůj projekt UČÍME SE POLEČNĚ.

Jde to ale hlemýždím tempem. Zatím jsou na cestě jen Písmenkové básničky, rozsáhlejší systém výukových pomáhajících materiálů zatím nejsem schopna zveřejňovat.

Sice jsem zase málem najela na perfekcionistickou kolej a rvala si vlasy, jak to, že nemakám, netvořím, nenatáčím, nevymýšlím…, ale ono s fotoaparátem v opravně a s tématem školství, když jsem právě vycuclá ze školní praxe, a potřebuji odpočinout, vysadit, přepnout na jiné téma, to prostě tak jednoduše nejde… 😉

Hurá, prázdniny!

Krásný den.

UČÍME SE SPOLEČNĚ.

Každý den. Po celý život.

Někdo si to uvědomuje, jiný ne.

Někdo si to užívá, jiný trpí.

Kam patříte Vy?

Děkuji. ♥

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit