Dokážeme měnit realitu?

– Vy jste to ještě nepochopil? – zvedla andělská žena obočí. – Dokážete měnit realitu. Copak se vám zdá, že to není poslání?

– Jak podle vás můžu měnit realitu? Copak to se dá?

– Proč by ne? K tomu zas není potřeba tolik! Láska k lidem. A samozřejmě talent. Síla víry. A to je vlastně všechno. A to všechno vy máte.

Zdroj: http://www.pronaladu.cz/

http://www.pronaladu.cz/stvoritel-pohadka-o-poslani/

Právě jsem dočetla příběh, který se dotkl mého srdce.

Dokážeme měnit realitu?

Ano. Jsem o tom přesvědčena.

Před sedmi lety jsem zažila své první setkání s neuvěřitelnou a neuchopitelnou realitou mezi nebem a zemí.

Zažila jsem neuvěřitelné, pocítila nepopsatelné…

Byl to můj první mystický zážitek. Na holotropním dýchání na Nesměni.

Setkala jsem se se svým andělem. Dostala odpovědi na mnohé otázky. Proletěla se vesmírem.

Další zážitek na sebe nedal dlouho čekat.

Potní chýše. Indiánská sauna, jejíž průběh jsem si docela užívala, ale po posledním kole jsem odcházela jako poražený a ponížený člověk. Měla jsem pocit, že jsem selhala, že jsem neobstála v soutěži- kdo vydrží déle v potní chýši, která probíhala pouze v mé hlavě. Myslela jsem si, že mě všichni hodnotí, vnímají mou prohru a odsuzují. Měla jsem chuť odjet a již nikdy se nevrátit.

Teprve po otázce přísedícího, nezúčastnivšího se pozorovatele, jaké to tam bylo, že jsme v potní chýši byli dlouho- tři hodiny, mi došlo, že mě NIKDO nehodnotí, že jediným kritikem jsem sama sobě JÁ.

V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného…

Tímto uvědoměním mého vnitřního kritika jsem se probudila. Zažila jsem stav absolutního uvolnění, euforii, štěstí. Viděla jsem obraz světa, který tvořím já, ve středu, v jakési bublině a kolem mne se vytvářely bubliny všech ostatních lidí a další reality a vše vycházelo ze mne… Chápala jsem různorodé souvislosti života, vnímala jsem skutečnost každým pórem svého těla, srdce, hlavy… Cítila jsem, že se může stát cokoliv: že když se rozhodnu, že po tomto zážitku na místě zemřu, nebo se zblázním, tak se tak hned stane. Že si svou realitu vytvářím sama, já, tady a teď a je jen na mne, jaká bude.

Doma jsem měla tři děti, toho nejmladšího jsem ještě kojila, tak jsem se rozhodla zůstat. Chtěla jsem domů zavolat, co se děje, že za mnou podle předcházející dohody nejedou, ale vůbec jsem nedokázala ovládat svůj mobilní telefon.

Seděla jsem na schodě, držela v ruce tehdy ještě tlačítkový mobilní telefon a marně přemýšlela, jak se ta věcička ovládá. Vůbec jsem netušila, na co máčknout, jak se dovolat manželovi. Přemýšlela jsem, jestli mám někoho poprosit, aby mi poradil, jak se telefonuje… Nakonec se mi nakonec metodou pokus- omyl, podařilo mobil zprovoznit, ale nedovolala jsem se. Rozhodla jsem se tedy jet nazpět domů na kole, ale celý svět se pode mnou houpal a točil… Dala jsem si studenou sprchu, uzemnila jsem se a pak se mi podařilo ve zdraví dorazit domů…

Další zážitek byl vloni. Na ceremonii. Liána smrti, duše, nebo mrtvých.

Pár dnů před samotnou ceremonií jsem měla sen.

Zdálo se mi, že žiju v obrovském domě s pevnými základy, s tajemnými zákoutími, prostorným kamenným schodištěm, zábradlím a velkým skleněným stolem, u kterého společně jíme. Vydáváme se ven z domu, zahradou, za léčitelem, kde dostáváme napít medicínu podobnou čínským bylinkám. Jedna sklenička pro mne a půl pro Gábinku. Cestou od léčitele se nám lidé posmívají, jeden muž i zaútočí, ale mé volání o pomoc mého manžela ho vyleká. Doma zjišťuji, že náš byt někdo „vybílil“- zůstaly jen holé zdi.

Vydávám se na výlet- cestu do neznámé ciziny. Plánuji trasu na druhou stranu řeky. Kupuji lístek v kiosku, prodavač se naklání hlavou dolů ze stropu stánku a s poťouchlým úsměvem si ode mne bere peníze, dává lístek a vrací nazpět velké cizí kovové mince. Vydávám se k autobusům- stojí dva, proti sobě, každý míří opačným směrem. Váhám. Nejsem si jista, do jakého mám nastoupit. Rozhoduji se nastoupit do jednoho z nich, vstupuji dovnitř a hledám lístek, který jsem si předtím koupila. Nemohu najít ani lístek, ani mapu…

Autobus se rozjíždí, dává se na cestu, usazuju se na volné místo mezi neznámé cizince. Jsem obklopena cizími lidmi. Cítím nejistotu a strach. Jeden člověk mi klepe na rameno, obracím se na něj. Směje se a promluví. Česky! A k němu se přidávají i ostatní kolem. Všichni se na mě smějou a já jsem vděčna, že jim rozumím, cítím se lépe, překvapeně a necítím se tak osamělá…

Dala jsem se na dobrodružnou výpravu a mířím na druhou stranu řeky. Do neznáma… A přesto mám pocit, že se vracím nazpět domů… K domu se širokými pevnými základy…

Na samotné ceremonii dostávám medicínu: jeden a půl skleničky podobně vypadající tekutiny jako ve snu. (Teprve později pochopím, že celý předcházející sen byl věštecký. Souvislosti se pomalu skládají dohromady…)

Při medicíně zažívám zvýšenou vnímavost. Vidím proplétající se větve lián podobným čarám na kartě MISTR v Osho tarotu.  Vnímám pocit jednoty, vzájemné propojenosti, slyším hlasy všech najednou, jako kdybych měla možnost na chvíli vnímat alespoň ve zlomku jako ten nejvyšší, který vnímá myšlenky všech. Uvědomuji si, jak těžká a obtížná to je práce. Slyšet všechna niterná přání, obavy, myšlenky, pocity… Obrovské, náročné poslání… Jako učitelství… Služba druhým.

V pozadí mi zní čím dál jasnější hlas, poselství určené pro mne: Moc se kontroluješ.

Kousek ode mne zažívá žena záchvat smíchu ze zjištění, že jsme v této 3D realitě zcela dobrovolně…

Vnímám zpívající u ohniště, cítím, že bych se měla taky zapojit, nebýt stranou, že jsem součástí, že se to ode mne očekává… Ale mně se nechce, nevěřím si, nemám sílu… Jsem pozorovatel.

Navracím se k dětem citlivá na ukazatele tepla a chladu, cítím vděčnost a lásku za dary, které dostávám. Za mé nádherné děti, život, vodu… Odevzdávám se tomu, co má přijít…

A dnes jsem se rozhodla přestat kontrolovat.

Píšu toto sdílení odhalující moje nejniternější zážitky, které mě natolik ovlivnily, že můj původní život, byt jistot- byl „vybílen“. Už se dál nedokážu dívat na realitu stejnýma očima jako před touto zkušeností.

Přijala jsem do svého života vyšší směřování, tajemno, neuvěřitelnou sílu přesahující vše, co jsem doposud poznala. Něco, co se nedá uchopit, změřit, dokázat…

Pouze vlastní zkušenost, prožitek nás takto může obohatit a ovlivnit naše další vnímání reality, vidění souvislostí…

Nic není, jako dřív… Zážitky, prožitky, které Vám změní život. Díky za ně.♥

Proměna sice často není jednoduchá, ani pro mne, ani pro nejbližší, ale je nesmírně obohacující se učit přijímat i jiné úhly pohledu, které mohou zcela vybočovat běžnému chápání reality.Nic není nemožné… Nechat i tuto možnost otevřenou… Svoboda. Odevzdání. Respekt. Tolerance…

Někdy se v tomto vnímání cítím osamocená, ale společné sdílení mě utvrzuje v tom, že mnozí měli podobné transformační zážitky a prožitky a i když je naše cesta  jedinečná a originální, prazáklad, podstata je shodná. Nekonečná trvalost jednoty v jedinosti…

Děkuji za tento svobodný zodpovědný prostor, za možnost sdílení.

Nemusíte s mými slovy souhlasit, ale prosím o respekt a přijetí naší jedinečnosti.

Otevřením se nekonečným možnostem vesmíru dáváme prostor i neviditelným energiím a silám obohacující naše žití a bytí.

 

Děkuji za ty každodenní dary, které dostávám.

Děkuji za život, který tvořím a je mi vytvářen.

Děkuji za mou rodinu, z které vycházím a kterou provázím…

Děkuji za mou práci, v které mohu tvořit, hrát si, učit, milovat.

V respektu se k druhým zachovat.

Děkuji za Vás za všechny, které znám, neznám, potkávám i míjím…

Děkuji.♥