Za pokus to stojí. Co říkáte?

29.4. 2016Mgr. Jana Tlapová3754x

Docela často přemýšlím nad tím, jak bude vypadat můj další život a profesní směřování.

Stále jsem ještě nenašla odpověď, jestli mám zůstat ve vlnách klasického školství, nebo poznat exotiku waldorfu, nebo vrhnout fokus na internetovou tvorbu učebních materiálů s propojením tištěných verzí, nebo směřovat úplně jinam…

Vyslala jsem požadavek se nechat zaměstnat na rozjezd podnikání a hned vzápětí mi přišla nabídka práce, ale se zaměstnáním jsem už nedokázala energii cílit na dotažení projektu…

Chraptím. Problémy s hlasivkami ukazují, že se nevydařuji tak, jak bych chtěla. Problémy v komunikaci, s vyjadřováním… Nemohu mluvit nahlas. Cosi mě „drží pod krkem“, „v šachu“.

…

Časový termín.

Mám se rozhodnout do týdne.

Vyjádřit se, jak budu směřovat dál.

Prvňáčci na klasické škole? Prvňáčci se závazkem je dovést nejlépe až do devítky na waldorfu? Internetové tvoření učebních pomůcek, když je těchto produktů na trhu přehršel? Soukromé učení dětí doma? Provozování mimoškolní a zájmové činnosti? Vrhnutí se na sebepoznávací aktivity a učení dospělých?

Klasické učení mě vyčerpává. Baví mě učit hravě, ale v mnohých oblastech se ještě necítím ukotvená, jsem nejistá. Mnohé se učím za pochodu. Mnoho nezvládám.

Setkávám se se skvělými učitelskými dušemi, které zvládají učit lehce.

Tohoto umění ještě nedosahuji.

Místo toho jsem po běžném učitelském dnu vyšťavená.

Chci to takhle mít i nadále?

Jasně, nastoupila jsem do rozjetého vlaku, k páťákům na poslední tři měsíce jejich pobytu na prvním stupni. Velká škola, neznámé prostory, nastavení, mnoho pedagogů, žáků, okolností…

Nejsem odpovědna za vše, co páťáci umí, či neumí, za jejich nastavení, ale v učení tady a teď se zrcadlím právě já…

Také řeším kázeň žáků. Zrcadlí mi mou vlastní nekázeň. Neschopnost disciplíny v dotažení projektu.

Ze školství jsem odcházela s jasnou představou, že jsme všichni svobodné bytosti, které si mohou aktivně tvořit svůj život a práce nás má nabíjet, bavit, být naší vášní. Že každý z nás má možnost volby. Než se v práci trápit a cítit nespokojeně, tak raději odejít a hledat další směřování. V lehkosti, vášni…

Teď už si tak jistá nejsem. V praktickém životě se téměř s těmi, kteří podobnou myšlenku uznávají, nesetkávám. V diskusích ve virtuální realitě ano.

Život v dualitě obnáší i ukotvení ve hmotě. Hmota s sebou nese i temnou stránku, stíny.

Líbí se mi kniha Musela jsem zemřít a plně s ní souhlasím. Zažila jsem několik podobných stavů rozšířeného vědomí a vím, moje srdce souzní s poznáním, že vše je propojeno, jsme tvůrci vlastního života i života společného a naší prací zde je BYTÍ. Bytí ve štěstí, ve své vášni, ve svém středu. Být sami sebou. Ve své jedinečnosti. V jednotě.

Tyto myšlenky bývají v každodennosti těžko uchopitelné. Podle toho, v jakém prostředí se pohybujeme, tak často i přejímáme vzorce a nastavení. Někdy s tím souhlasíme, jindy méně.

V protiproudu jdu už 7 let. Zpočátku jsem šla jen zlehka, ve svém niterném bytí a žití. Čím více jsem poznávala „jiné“ okolnosti života, toho nehmotného, mystického, čím více jsem přijala do svého života vesmírné zákonitosti, Boha, duchovno, tím více jsem se projevovala v odlišnosti. Není snadné obhájit své odlišnosti v systému, ať už se jedná o pohled na očkování, výchovu, školství…

Nejvíc to bolí, pokud jde člověk proti nejbližším.

Manžel se nalodil se mnou. Je super cítit jeho podporu. Chvíli to trvalo, než se přestal bát, že mě ztratí, když jsem se začala měnit před jeho očima. Ženu, kterou znal přes 15 let, nepoznával. Velká neznámá… Když jsem přestala lpět na vztahu, manželství, problém se vyřešil a náš vztah se opět posunul k lehkosti a získal nový rozměr, kvality duchovního sdílení. Další ulehčení jsem zaznamenala, když jsem přijala, že jsme dokonalí přesně takoví, jací jsme, a neměla jsem potřebu muže nijak měnit.

S maminkou je to obtížnější. Respektuji její život, volbu, mám ji ráda, ale neumím jí dát lásku najevo. I tady je můj strach. Ze vzájemného ubližování si. Její strach pramení z její potřeby chránit své děti před nebezpečím světa. Můj strach pramení z jejích nerespektujích reakcí a výborné paměti. Své křivdy nezapomíná a dokáže s nimi druhé zraňovat. V sebeobraně. Bludný kruh…

A přitom řešení se nabízí. Přijmout odpovědnost. Za svůj život. A nechat druhé žít a být a umožnit jim svobodnou volbu…

V pracovním směřování mě opět drží moje strachy.

Budu dost dobrá?

Dokážu tvořit?

Cítím se stále nepoužitelná v technických záležitostech internetu. Ještě, že mám syna ajťáka, který mi s mnohým poradí a dokáže sestříhat videa… Ráda bych ale byla samostatná…

Včera jsem zhlédla podnětné video od Petra Vladyky. Jednou jsem se s ním „náhodou“ potkala na semináři pro učitele a dodnes je jeho energie v mých vzpomínkách hmatatelná.

Toto video mi opět ukázalo, že jdu správně. Propojení různých typů učení, spojení obrázku, písmene, slova, pohybu, emocí… Mnohé jsem intuitivně praktikovala v učitelské praxi na málotřídce. Petr Vladyka pojmenoval mnohé, co mám v plánu, učení vycházející z pravé hemisféry.

Realizace vázne na mé „lenosti“ vycházející z nesebedůvěry.

Už mám vytvořené písmenkové básničky, podle kterých jsem učila prvňáčky.

Ke každému písmenku obrázek, ve kterém se ukrývá písmeno, kterým obrázek začíná, a krátká básnička, která se věnuje tématice obrázku. Vše napsáno dvěma verzemi: pouze velkými písmeny a pak i malými. V básničce je dobré kroužkovat písmena, a cvičit si tak postřehování.

K obrázkům mám také vytvořeny pracovní listy pro nácvik psaní všech typů písmen: psacího velkého a malého a tiskacího velkého a malého. Tahy jsou označeny kroužkem, který ukazuje počátek při psaní a pořadí při psaní je očíslováno pro snadnější kontrolu. Také se dají na linkách označit „záchytné“ body pro ukotvení správného psaní.

Ale stále mám pocit, že je to málo. Že bych měla graficky více projekt doladit. Že bych mohla i dodělat uvolňovací cviky. Že by bylo dobré tento produkt spíš prodávat v tištěné verzi. To je ale další investice. A jak určit počet výtisků? A kde? …

Nejistota. Strach. Stálé pochybnosti…

Opět jedu v programu „dokonalosti“ a hledání výmluv. V programu vlastní nedostatečnosti a lenosti. Hledám výmluvy místo akce…

V hlavě mám plno plánů, vizí, jak dál s tímto produktem pracovat: tvořit videa v propojení pohybu, slova a písmenek. Navázat na každé písmenko a obrázek další kreativní činnosti a náměty- od výtvarného tvoření, po písničky, přírodovědné texty, jazyková cvičení, matematické úlohy, cvičení… Dodávat inspirativní odkazy, náměty od ostatních sdílejících… Vše pospojit do fungujícího celku. Na internetu je sice mnoho podnětných odkazů, ale v řádu, systému, propojenosti a obsáhlosti jsem zatím žádný nedohledala…

Zde je další strach: ze zneužití mých nápadů, z neschopnosti profesionálně tvořit na webu, z novostí technického charakteru typu členská sekce, webináře… Z toho, že mě někdo předběhne… Staré vzorce strachu…

Rozhodla jsem se ale „nejet“ v tomto nastavení dál. Vím, že vše jsem já a moje zodpovědnost, a proto tímto dělám můj další krok.

Zveřejňuji na blogu tento článek shrnující mé strachy.

Odevzdávám vše vyšším silám.

Důvěřuji, že informace nebudou zneužity, ale že naopak poskytnou důležitou zpětnou vazbu a možná rozproudí flow, plynutí, reakce směřující ke zhmotňování…

O víkendu budu dolaďovat naskenované stránky a v pondělí, až se pojedu podívat na waldorfskou školu, se pokusím kontaktovat s tiskárnou, nebo nějakým nakladatelstvím a zjistím podrobnosti k tisku.

Jdu do toho.

Včerejší video mě nakoplo. V propojování jednotlivých druhů učení vidím obrovský potenciál a smysl. Co na tom, že vše neumím, neznám, nepraktikuji? Důležité je se nebát a začít s tou troškou, co umím, znám a praktikuji.

Písmenkové básničky s obrázky jsou skvělé. Není to graficky žádný TOP, ale je v nich kus mého srdce. Jsou ověřeny v praxi. Půjdu je tedy vypustit do světa.

Bude o tištěnou formu zájem? Nebo mám použít pouze naskenovanou verzi domácímu vytisknutí? Rozhoupu se i k realizaci propojených vazeb a mezipředmětových vztahů ve videích, pracovních listech, námětech?