Rovnováha… nejen v učitelské profesi

Rovnováha… Velké téma. Právě mi problesklo hlavou…

Život ve vlnách, přijetí protikladů, integrace, harmonie…

V praktickém každodenním životě někdy lehce, jindy obtížně uchopitelné pojmy.

Vše je energie, vlnové šíření, oscilující jako vlna na moři. Někdy bouřlivě se vzdouvající, jindy poklidně plynoucí v rozlehlosti vodní hladiny…

To vše je život.

Sama jsem se nechala unášet bouřlivými vlnami totálního pracovního nasazení i domácího „nicnedělání“… Prožila si oba protiklady.

Nyní se snažím proplouvat životem klidněji.

Hledám cestu ke středové pozici, ale pořád mi něco chybí…

Ještě necítím vášeň. Odevzdání se práci. Mám strach jít do učení naplno, abych zase nevyhořela.

Učení dětí mě baví. Je příjemné být v pozici učitele- „autority, kterou je potřeba poslouchat“. Když stojím před dětmi, je mi lehce, napadají mě rozmanité úhly přístupu k učební látce, možnosti vysvětlení… Přípravy už zase začínají být kreativním procesem, který mi ale opět začíná zabírat mnoho času…

Sama ale nevím, jestli to tak vůbec chci. Už ani nevím, jestli věřím potřebnosti nastavení současného školství. Mele se ve mně pocit prospěšnosti všeobecného přehledu u dětí, základních „univerzálních“ okruhů poznatků, vědomostí a dovedností a totální volnosti a dobrovolnosti při učení se. Kde je rovnováha, zatím netuším…

Je fajn umět číst, psát a počítat. Je prima se naučit sociálním dovednostem. Dozvědět se nové poznatky, naučit se nové dovednosti, vědomosti, souvislosti.

Kdo ale určuje, co opravdu potřebujeme? Jak najít rovnováhu mezi potřebnými okruhy a zbytečnostmi, mezi motivací a manipulací, mezi ušlechtilými myšlenkami a postranními úmysly?

Robert Fulghum jednu ze svých knih nazval: „Všechno, co opravdu potřebuji znát jsem se naučit v mateřské školce.“

A co se tam naučil?

„O všechno se rozděl.

Hraj fér.

Nikoho nebij.

Vracej věci tam, kde jsi je našel.

Uklízej po sobě.

Neber si nic, co ti nepatří.

Když někomu ublížíš, řekni promiň.

Před jídlem si umyj ruce.

Splachuj.

Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.

Žij vyrovnaně- trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.

Každý den odpoledne si zdřímni.

Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.

Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku- kořínky míří dolů a rostlinka vstoupá vzhůru a nikdo vlastně neví, jak a proč, ale my všichni jsme takoví.

Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku- všichni umřou. My také.

A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil- největší slovo ze všech- DÍVEJ SE.

 

Všechno, co opravdu potřebujete znát, tam někde ve výčtu vět je…“

S mnohým citovaným velmi souzním.

Školní vzdělání považuji za šanci. Šanci se naučit něčemu novému, od někoho, který zná a umí. Učit se vzájemně. Možnost pochopit souvislosti, dívat se na svět s hlubším porozuměním, naučit se komunikovat s ostatními, v každodenních rozmanitých lekcích. Naučit se aktivně hledat odpovědi, spolupracovat.

Sama jsem ale nedokázala najít ve školní praxi rovnováhu. Mezi mým vnitřním nastavením a požadovanými výstupy. Nejsem přesvědčena o tom, že požadované znalosti a dovednosti jsou nutné všechny zvládnout, zvlášť kritická jsem v nastavení 2. stupně ZŠ.

Ráda bych učila mnohem víc, jiné okruhy „učiva“, ale sama mnohé neumím. Teprve se učím, za pochodu, v každodennosti.

Dychtím po předmětech typu: naše tradiční bylinkářství, aneb není na světě bylina, aby na něco nebyla (oblíbené rčení mého dědečka). Nebo meditace, vědomé dýchání, ranní proklepávání celého těla. Poznej sám sebe, své vášně, talenty, směřování. Naslouchej svým předkům a uč se z jejich moudrosti a tradice, aneb jak se dříve žilo… vše spojené s návštěvou prarodičů, vřelým povídáním a uzdravováním rodinných vztahů. Naslouchej svému tělu, emocím a uč se přijímat ve všech podobách. Každá příčina má svůj následek, aneb zákon akce a reakce, rezonance a jak vše funguje v praxi. Síla myšlenky a moc slova. Univerzální zákony vesmíru. Tolerance v přijetí plné zodpovědnosti za vše, co se nám děje… Od černobílého vidění k barevnému vnímání, aneb jiné úhly pohledu nás mohou obohatit…

Toto je jen několik okruhů, co mě právě teď napadlo.

Všechny se dají implantovat i do tradičního školství. Je to sice obtížné umět vše vložit do časového plánu školních vzdělávacích programů, ale jsou i tací mistři učitelé. Těžké je tyto okruhy implantovat do výuky, pokud to rodiče vidí jinak a nejsou přístupni jiným úhlům pohledu.

I proto je situace v klasickém školství mnohem obtížnější, než v alternativních pojetích, kde se většina zúčastněných shodne na základních nastaveních. S obsahem a přístupem souhlasí učitelé, žáci, rodiče, vedení. Základní linie je akceptována důležitými aktéry procesu učení se.

V klasickém školství je velká různorodost. Škola vychází ze svého nastavení a do tohoto úhlu pohledu vstupují rodiče a jejich očekávání. Někteří vyžadují tradiční autoritativní přístup. Jiní vítají alternativní pojetí. Jiným je to jedno. Další vyzdvihují své dítě a jeho individualitu nad jiné. Jiní staví na vrchol autoritu učitele, nebo svou vlastní, rodičovskou…

Vzniká rozmanitý mix očekávání a pokud se k tomu všemu přidá ještě požadavek bezchybného prototypu učitele, je vymalováno… Vznikají první třecí plochy, nespokojenost se stupňuje.

Často se nedokážeme v respektu domluvit ani sami se sebou, natož s partnerem. Přidáme-li k tomu ještě vlastní děti, vzniká opět obtížnější nastavení. A pokud máme vyhovět požadavkům žáků a rodičů celé třídy v nastavení školních pravidel a školské politiky státu, vzniká často neřešitelná situace… Realita všedních dnů klasického školství…

Jak z toho ven?

Začít každý sám u sebe.

Uvědomit si vlastní nastavení a hledat cesty, jak v respektu naslouchat i ostatním úhlům pohledu, ale neztratit přitom sám sebe…

Uvědomit si, jak obtížná je učitelské profese.

Často se usmívám při výtkách široké veřejnosti, kdy padají názory typu: co by ještě učitelé chtěli? Mají dva měsíce prázdnin, učí jen 45 minut, samé přestávky, výlety… a ještě si stěžují na podmínky i plat…

Na tyto argumenty mě napadá jedna imaginace.

Každý z kritiků učitelů by si měl představit třídu plnou dětí: k vlastním dětem, pokud je dotyčný má, přidat děti od sousedů, z ulice. Vytvořit skupinku asi 24 dětí stejného věku, kde se vyskytují rozdílné individuality: děti introvertní, které nesnášejí hluk a pod kritikou se hroutí, děti extrovertní, které potřebují být neustále středem pozornosti, viděny a slyšeny, děti hyperaktivní, s poruchami učení, nepozorné, vykřikující, zakřiknuté, vyrušující, které reagují pouze na zvýšení hlasu, s rozmanitými zájmy, zralé, dychtící po učení a poznávání nového, nezralé, toužící si ještě hrát…

A tuto skupinku máte za úkol celý den učit, motivovat, přistupovat k nim individuálně, s respektem, naučit je všemu potřebnému: učební látce, komunikaci, dovednostem, vědomostem, všestranně je rozvíjet a nezbláznit se při tom… 😉

Hodina ve škole je opravdu „jen“ 45 minut, protože pozornost dětí nebývá velká, i tak je tento časový úsek pro mnohé náročný. V tomto časovém prostoru máte naplánovat výuku co nejefektivněji. Střídat rozmanité metody a formy práce, aktivně zapojovat děti do poznávacího procesu.

O přestávkách často mají učitelé dozory na chodbách, v jídelnách, v šatnách. Volné hodiny pak věnují opravám a dalším přípravám.

Bez prázdnin a dnů volna by tuto profesi nedělal nikdo, protože tento čas je nutný k regeneraci psychických i fyzických sil…

Napadá Vás další jiná stejně náročná profese?

A dělali byste tuto práci za dvacet tisíc měsíčně, v despektu nastavení široké veřejnosti?

Není se co divit, že někteří učitelé rezignovali. Pod tíhou kázeňských problémů s žáky, dohadování s rodiči, vedením školy, byrokratických povinností se rozhodli odejít, nebo přistupovat k práci v závislosti na stávajících podmínkách. Odvádět práci adekvátní k platu a podmínkám…

Pořád máte pocit, že učitelé dělají málo?

Určitě se najdou i nekvalitní pedagogové. Jako v každé profesi. Sama jsem se ale osobně nesetkala s žádným učitelem, který by práci nevykonával svědomitě a jak nejlépe umí.

Právě se nacházím na velké škole, kde vnímám plno skvělých a zkušených učitelských duší. Osobností, kteří dokáží i v tomto současném nastavení nacházet lehkost, inspirovat děti, být s nimi i se sebou v respektu. Jsem vděčna za tuto zkušenost.

Jestli já sama zůstanu na učitelské vlně klasického školství zatím netuším. Mám několik měsíců na rozmyšlení. Opravdu nevím, jak to dopadne. Jestli mám přijmout výzvu a učit prvňáčky. Nebo se vrhnout na internetové tvoření ve virtuální škole. Nebo učit doma ty, co zájem mají.

Nejprve potřebuji učit sama sebe v předmětech mého srdce a teprve po jejich zvládnutí vše předávat dál.

Teprve týden plavu s páťáky ve školních vodách. Hledám rytmus, učím se orientovat v nastaveném systému. Ladím i svůj vnitřní přístup k učitelské profesi… Je zajímavé pozorovat tento proces. Nechávat se překvapovat. Kroutit hlavou nad zbytečnou byrokracií, potkávat se s rozmanitými typy žáků a jejich rodičů. Uvědomovat si stálé volání veřejnosti po prototypu dokonalého učitele.

Nikdo není dokonalý. A zároveň jsme dokonalí přesně takoví, jací jsme. Zdánlivý paradox při hledání rovnováhy…

Dnešní možná trochu filozofující pojednání zakončím opět citátem R. Fulghuma:

„Věřím, že fantazie je silnější než vědění.

Že mýty mají větší moc než historie.

Že sny jsou mocnější, než skutečnost.

Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.

Že smích je jediným lékem na zármutek.

A věřím, že láska je silnější než smrt.“

Robert Fulghum

A já odcházím do říše fantazie- do snění,

kde zdát se mi mnohé bude a vše se rychle mění.

Pláč střídá smích… Napětí s uvolněním…

Mnohá nalezení se s úsvitem v zapomnění změní.

A sladkou naději, co v srdci kvete,

že láska je silnější než smrt,

snad mysl nepoplete…

Dobrou noc. ♥ Děkuji.

Jana Tlapová

www.janatlapova.cz