Přijímám výzvu, nebo zrazuji svůj sen?

Jsem učitelka, která se rozhodla učit jinak a hlavně ty, kteří zájem mají. Jsem autorkou projektu UČÍME SE SPOLEČNĚ. Vytvářím svobodný zodpovědný prostor pro inspiraci a učení dětí a dospělých. Připojíte se? Zajímá Vás více? Budeme se navzájem inspirovat svými osobními příběhy a zkušenostmi?

Zní to krásně, jaká je ale skutečná realita?

Jsem učitelka, která se rozhodla učit jinak, ale opět dobrovolně vstupuje do vod klasického školství…

Dnešní rozmluva s manželem nádherně zrcadlila, jak moc všemu nerozumí, jaké protikladné rozhodnutí jsem učinila… Divil se, jak mohu zastávat názory alternativního školství typu nehodnotit známkami, a přesto nastupuji do rozjetého vlaku ve třídě, kde několika jedincům hrozí propadnutí…

Konstatoval, že cítí tlak, moji nejistotu, což jsem potvrdila.

Bojím se. Mám strach. Moje bloklá krční páteř ve dni, kdy jsem jela na novou školu domlouvat podrobnosti, zcela jasně ukazovala, jak to u sebe mám… Tak proč se chovám tak destruktivně?

Protože přijímám výzvu.

V okamžiku, kdy jsem začala vnitřně řešit formální stránky podnikání, kdy zaregistrováním se jako OSVČ bych byla parazitem rodinného rozpočtu a šla bych do mínusu placením sociálního pojištění, jsem si uvědomila, že to nedám.

Stačí, že jsem už půl roku nepracovala a mohla načerpat sílu. Stačí, že mám v hlavě představu zcela vybočující běžnému systému uvažování o zaměstnání… Stačí, že jsem odvykla systému vstávání na čas a ranního stresu při vypravování dětí nahradila pohodička nemusící řešit příjezd do práce na čas… HMMM… Nádherný půlrok… Díky zaň. ♥

V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že potřebuji na rozjezd podnikání se nechat zaměstnat, zazvonil u dveří známý a nabídl mi práci. Nástup možný ihned. V oboru, který umím, znám, ale v systému, z kterého jsem utekla… Nechala jsem si projít nabídku hlavou a druhý den odmítla.

Za čtrnáct dnů se situace opakovala. Stejná nabídka. Tentokrát jsem ale zbystřila. Nic se neděje náhodně… Výzvu jsem přijala.

1.4. nastupuju učit páťáky na velkou školu. Budu mít jen jednu třídu, což je pro učitele z málotřídky luxusní představa. Zbytek je pro mne stresující. Provoz na velké škole, neznámé prostory, mnoho kolegů, nová třída s podobnými problémy jako všude… Zvládnu to?

Ale ano. Bude to bolet, jako u všech nováčků, i když s jistými zkušenostmi. Bude to náročné, ale s vidinou nových učebních lekcí. Pro všechny… Nejsem sama, kdo měnil zaměstnání, kdo zažívá podobné pocity…

Vylučuje se to s představou svobodného zodpovědného prostoru, který zde vytvářím? Snad ne.

Zradila jsem svou vizi? Svůj sen? Nasedla do rozjetého vlaku jedoucího zcela opačným směrem? Kdo ví… Možná ano, manžel to tak vnímá…, ale co mě nezabije, to mě posílí…

Za tři měsíce alespoň uvidím, zda je pro mne tradiční systém přijatelný. Zda můj odchod ze školství byl pouze zoufalým pokusem praštěné učitelky, která nezvládla své ego, snažící se naplnit prototyp dokonalého učitele, nebo je učení ve škole mým posláním.

Jak moc budu silná, nebo slabá?

Odpovědi na tyto otázky se dozvím pouze tak, že to vyzkouším… Sama jsem se rozhodla, že opět vstoupím do studených vod školství a budu se snažit plavat a vzdělávat děti. A to, jestli si budu plavbu užívat, nebo se topit, bude podmíněno mnoha proměnnými… Všechno bude zrcadlit mě samou a zároveň vyšší záměr.

Zvedám hozenou rukavici.

A malilinko se začínám i těšit… Bude to fičák….

Budu mít i čas a prostor se rozhodnout, jakým směrem bych se ráda ubírala dál… Bude i čas a prostor pro další životní výzvy, které přicházejí „samy“…

Co Vy? Děláte to, co Vás baví? Jste ve stresu, nebo si to užíváte? Máte dostatečné finanční ohodnocení? Přijatelnou pracovní dobu? Těšíte se do práce? Berete práci jako poslání? Zažili jste někdy podobné pocity?

Děkuji za tento prostor pro sdílení. Děkuji za tuto terapii psaním. Utřídím si myšlenky. Pojmenuji pocity. Vypíši strachy a je mi lépe. ♥ Děkuji.

www.janatlapova.cz