NADĚJE NIKDY NEUMÍRÁ. DÁVÁM DŮVĚRU LIDSKOSTI.

Dobře to dopadne, protože svět je DOBRÝ a lidé v něm také.

Bolestná zkušenost se smrtí, strach v mnoha podobách a extrémech a nečisté úmysly (střety zájmů…) zranily celou společnost.

Byli jsme ZNEUŽITI. NEZDRAVÁ MÍRA všeho dostala obludných rozměrů.

Toto znásilnění probíhalo na všech úrovních: myšlení, cítění, vůle a trvalo dlouho.

NEPŘÁTELŮ bylo více a protože útočili na každého jednotlivce zvlášť, vypadalo to, že je jich taková přesila, že se nedají porazit a vize ZLA dosáhla obřích rozměrů.

Postupně si ale lidé začali říkat své zkušenosti, sdílet vše, co se o nepříteli dozvěděli a skládat celistvý obraz, kdo proti nim stojí. Hledali, jak se dá násilnická nestvůra porazit. Zjistili, že NEPŘÍTEL je jen jeden, ale obsahuje mnoho podob a tváří. Dovede se také umně proměňovat, jeho metamorfóza je dokonalá, přizpůsobuje se všem podmínkách, pružně reaguje, je vychytralý, inteligentní.

Útočí ze všech směrů ve všech podobách: je miniaturní a zároveň obří, hmotný a zároveň nehmotný, jde ze shora i zdola, z minulosti i budoucnosti…

Ta nejmenší, ale nejsilnější, nejvíc zraňující zbraň, je ukryta ve vzduchu, pocitech, v tělech, myšlenkách, médiích i virtuálním světě. Ač neviditelná, miniaturní, obsahuje zbraň obřích rozměrů: STRACH. Strach plodí zoufalé činy, extrémní řešení. Čím větší strach, tím větší extrém. Strach podporován vyhraněnými nezdravě nastavenými podmínkami útočící na těla, život a na víru se množil. Někdy blesku rychle, jindy pozvolna. Záleželo, co bylo pro něj výhodnější, jakou zvolil taktiku.

Nepřítel věděl, že v jednotě je síla, proto se nás snažil ROZDĚLIT. Udělat propast tak hlubokou, izolaci tak neproslyšnou, mříže tak pevné, hodit VINU na vše okolo, na ty druhé, na skupinu těch nezodpovědných, kvůli nimž jsme se dostali do vězení, na smrtelnou postel, na skupinu těch ovcí, které se nebouří. Zdálo se, že se propast prohlubuje, svět se rozpadá, jistoty se hroutí, podmínky nejsou k žití, ani k přežívání, svoboda se kamsi ztrácí, nicota požírá vše, co nás obklopovalo…

Ke slovu se dostal pocit BEZNADĚJE.

Tehdy vykvetla potřeba vyslovit: Ne má, ale Tvá vůle, Bože staň. Odevzdat sebe, své blízké i Zemi Bohu. Najít tím NADĚJI, která nikdy neumírá.

Prohlédnout, že na VINĚ byl STRACH, který se snažil zotročit lidstvo, zneužil naši solidaritu, vědu, virtuální prostor v činech, myšlení, cítění konkrétních lidí.

Je potřeba mu říci DOST, NE, vymezit se, postavit se mu čelem: Jsem člověk a zůstanu člověkem v jakýchkoliv podmínkách. Nebojím se tě, DŮVĚŘUJI svému tělu, dokonalému přírodnímu nástroji; lidem, že se v nich probudí dobré úmysly; vědě, že chce skutečně pomáhat a odhalovat, ne těžit; virtuálnímu světu, že jeho zájem je spojovat, propojovat, barevně pravdivě objektivně informovat, ne rozdělovat.

Tak můžeme navrátit všemu ZDRAVOU MÍRU, SMYSL, POCHOPENÍ, SOUCIT.

Dobře to dopadne, protože svět je DOBRÝ a lidé v něm také. Miluje nás matka Země i duch Otce. Jen někteří lidé zapomněli na své rodiče. Je na čase je znovu-uvidět, propojit se, sjednotit, pečovat o svou rodinu.

Země i duchovní svět je nám připraven pomoci, když je navštívíme, s vděčností a úctou požádáme, nebudeme dále dělat nesmyslné věci, které poškozují zdravé lidství, zdravou zemi a zdravého ducha, poučíme se z chyb v zachování správné míry. Dáme všemu původní smysluplný význam, budeme konat poctivě, s čistými úmysly, otevřeným srdcem.

Sami, spolu, s Bohem a na Zemi to zvládneme.

NADĚJE NIKDY NEUMÍRÁ. DÁVÁM DŮVĚRU LIDSKOSTI.