NA PLNÝ PLYN…

MŮJ PŘÍBĚH

ŽIVOT NA PLNÝ PLYN…

Dnes se snažím žít v harmonii a rovnováze. Plynule se rozjíždět, ohleduplně řadit, vyřaďovat z kopečka, tankovat kvalitní palivo, udržovat svůj stroj v prvotřídním nastavení zvenčí i uvnitř…

Když je potřeba, jedu „na plný plyn“, ale bez výčitek si i dopřávám chvíle odpočinku, údržby těla, vyluxování Ducha, naslouchám jemným signálům intuice. Snažím se být bdělá a vnímat zrcadlení a souvislosti v každodenním životě. Jsem láskyplná k sobě, naslouchám řeči svého těla i zrcadlení mého okolí…

PŘIJÍMÁM PLNOU ODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT a zároveň i RESPEKTUJI VYŠŠÍ VEDENÍ A ZÁMĚR, POSLÁNÍ, které se skrývá uvnitř každého z nás.

Ale vždy to tak nebylo.

Velice často jsem se životem řítila na plný plyn.

Ano, tak jsem jela… Do všeho naplno, s energií mi vlastní. Všechny životní role jsem prožívala, jak to nejvíc šlo, často i „tlačila na pilu“, lpěla na vidině výsledku v mé hlavě… Šla přes sebe, vyždímala se do poslední kapky, v potu vlastní tváře…

Ale ono se často i dařilo…

Uhájila jsem si na plný plyn svou lásku před starostlivou maminkou a jejími strachy… Odměnou je mi pětadvacetiletý krásný vztah s mým mužem, první a poslední velkou láskou…

Dokončila jsem studium vysoké školy, i když jsem u státnic, já, adept na červený diplom, student s prospěchovým stipendiem, totálně pohořela… Získal jsem tak Mgr. titul a možnost učit děti.

Dokázala jsem se aktivně podílet na realizaci stavby našeho rodinného domu: navrhla plánek domu, odmíchala všechny betony na stavbě (kromě betonů v garáži, to jsem byla v šestinedělí). Nosila cihly, pomáhala obkládat, dokonce i vylezla na střechu při laťování, i když mám strach z výšek…

Dala jsem 2,5 roku svého života, veškeré víkendy a většinu odpoledního prostoru na zhmotňování našeho společného rodinného snu bydlení… Do toho ještě stíhala domácnost, dítě a nakonec i práci ve školství na plný úvazek… (Dokonce jsme váhali, jestli půjdeme svědčit na svatbu našich nejlepších přátel, protože jsme nechtěli propásnout žádný volný víkend na stavbě…) Díky této investici máme prostorné bydlení v rodinném domě se zahradou bez dluhů. Díky tomuto plnému plynu jsme ještě dlouho cítili značnou únavu… Zkrátka jsme to s tou investicí energie do stavby docela přepískli…

Na plný plyn jela i v domácnosti při výchově mých třech dětí… Přemíra pozornosti ale škodí… Odměnou jsou mi skvělé děti, zrcadlící pravdivě můj vnitřní svět, pochybnosti i radosti… Sklízím, co jsme zaseli. Většinou sladké plody, někdy ale trpké chvíle pravdivého zrcadlení našich nezvládnutých lekcí a reakcí…

A na plný plyn jsem jela i v učitelské profesi. Naposledy hned v plném nasazení: 13 prvňáčků a 11 druháčků v jedné třídě najednou… Realita málotřídek… A řítila jsem se tak rychle,až jsem vyhořela…

Hnala jsem s větrem o závod a když něco zaskřípalo, tak jsem nezastavila, ale naopak ještě přidala… Myslela jsem si, že když bude ještě VÍC pracovat, VÍC  se snažit, tak to vše pojede jako na drátku…

V té rychlosti jsem se zapomněla dívat na stav palivometru, ani nepromazávala můj supervýkonný stroj, ani neudržovala pořádek a preventivní prohlídky…

Řítila jsem se neuvěřitelnou rychlostí, vozila jsem na mé energii kdekoho a ani nevyžadovala pomoc ostatních… Hrdinka… Vše zvládnu sama… Vždyť jsem sólový hráč, všechno umím nejlíp, ale zároveň vím, že mnohé neumím vůbec…

Rozpolcenost… Nevycentrovanost…

Jela jsem na plný plyn v mé vizi stát se DOKONALOU UČITELKOU, MATKOU, MANŽELKOU…

Hra a past EGA… Oscilovala jsem mezi ÚSPĚCHEM- pocitem, že jsem lepší, než ostatní- a OUTSIDEREM- pocitem, že jsem nula, nic neumím pořádně, selhávám na plné čáře…

Můj vnitřní kritik pracoval na plné obrátky…
Nejprve šeptal a pak už křičel a ukazoval mi zrcadlení v realitě…

Jak to, že ses nedokázala v respektu domluvit s dvěma druháčky, co neustále narušovali neřízenou, volnou, alternativní výuku a tlačili Tě k frontálnímu stylu vyučování, protože potřebovali mít pozornost a vyhovovala jim pozice pasivního, být pod kontrolou?

ŠUP…  A kritik mi mé pochybnosti zrcadlil v mamince, a její skoro čtyřstránkové stížnosti o mé nekompetentnosti, a v požadavku většího autoritativního vedení výuky… Jako bonus navíc- zákaz sdílení na FB záležitostí ohledně školy…

Jak to, že děti píší krasopisně jen v písankách, ale mají-li volnost a nešlapu-li kontrolou a tresty, píší v dalších aktivitách méně pečlivě? Můj vnitřní kritik na mě seslal několik rodičů, kteří byli nespokojeni se zhoršenou úpravou písma svých dětí… To, že se děti naučily samostatně tvořit texty, vytvářet si vlastní knížky, psát s porozuměním už v první třídě delší smysluplné věty a příběhy, bylo v té chvíli MÁLO…

Jak to, že protestuji proti individuální konzultaci s rodiči, kteří se sice přišli řádně omluvit z třídních schůzek pro běžnou nemoc dítěte, ale bydlí v bezprostřední blízkosti školy a na začátek schůzek měli hlídání? Jak jsem si mohla dovolit namítnout, že jsem na schůzkách strávila o dvě hodiny víc, než bylo v plánu, a že mě mrzí, že toho času nevyužili a kradou mi můj soukromý čas odpoledne v jiný den?

Tato maminka mi zrcadlila, že si vnitřně myslím, že bych měla pracovat ještě VÍC  a DÉLE, abych docílila dokonalosti… Ale já jezdila každodenně domů mezi 16.-18. hodinou a často si vezla i práci na opravování domů… VÍC už to nešlo…

Jak si to dovoluji dětem říkat i zlomeček jiných úhlů pohledu, vždyť děti si nebudou chtít, až budou mít mírně zvýšenou teplotu, vzít Paralen… Reakce jedné maminky na souvislost, kterou žáci při prvouce samy vyvodily, že zvýšenou teplotou tělo reaguje na nebezpečné a cizí vetřelce v organismu a ničí je tím, čistí se… Možná by bylo fajn důvěřovat vlastní imunitě a nekecat jí do práce…

Vnitřní kritik mi uděloval výchovné lekce…

A já kritikovi často uvěřila.

Když přišly první kritiky rodičů mé nekompetentnosti ve školní praxi, tak mě to ranilo, protože jsem věděla, že jedu na plný plyn a že už to zkrátka VÍC nejde!!!

Věděla jsem ale, že je to jen odraz nějaké nepřijaté části uvnitř mě. Že pokud něco v sobě změním, změní se i reakce okolí.

OPRAVDU se na rodiče, kteří mi tak poctivě a věrně zrcadlili mého vnitřního kritika, nezlobím. Naopak jsem je od začátku vnímala jako impuls ke ZMĚNĚ.

Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, uvolnění a změna nepřicházely…

Moje vnitřní nespokojenost ale narůstala, Duše začala křičet, že takhle to už dál nejde, že pokud pojedu na plný plyn, vážně onemocním, nebo přivolám nějaký úraz, abych si odpočinula a přehodnotila…

Věděla jsem, že nemohu změnit ostatní, ale pouze a jen SAMA SEBE. Rozhodla jsem se k totální změně- DALA VÝPOVĚĎ z práce. Z trvalého pracovního poměru. Z práce, kterou jsem odmalička toužila dělat.

Cítila jsem se nekompetentní. Jak mohu někoho něčemu učit, když sama mnohé neznám? Vždyť neumím rozpoznat a určit všechny květiny na louce, historické události se učím za pochodu, sbírám zajímavosti z různých zdrojů, zeměpis nikdy nebyla moje silná stránka…

Vždyť jsem problém s narušiteli ve výuce vyřešila jejich vyčleněním z kolektivu, což nevnímám jako optimální řešení… Toto řešení pomáhalo, ale nešlo by to přece jen jinak?

Cítila jsem se nedostatečně, ale ke konci roku, když se blížil odchod, jsem vnímala i mou silnou nadstavbu. Věděla jsem, že odejdu, a už jsem se do školství nechtěla NIKDY vrátit…

Tím, jak jsem jela dlouhodobě v různých životních rolích na plný plyn, jsem si šáhla na energetické dno a ztratila jsem se… Vyhořela jsem. Ztratila jsem sama sebe. Nenacházela moje vášně. Nic mě nebavilo, dělala jsem věci z povinnosti, ne z radosti…

Ale ode dna je možné se odrazit.

Víc než půl roku mi trvalo, než jsem se zase našla. Než jsem pochopila, že jsem neselhala. Že jsem učila výborně. Že jsem dělala spoustu chyb, za které jsem se tvrdě trestala. Že jsem zapomínala sama na sebe a stavěla druhé před sebe.

Teď už to vím.

Vím, že jsem učila děti spolupracovat v respektu. Nabízela jim v omezené míře i jiné úhly pohledu. Snažila se vytvářet ve škole svobodný zodpovědný prostor, kde je čas na aktivní hledání řešení v problémových situacích. Nabízela jim i moje autorské pomůcky, manuální činnosti. Inspirovala se i jinými pedagogickými směry. Místo známek dávala bodíky, za 10 bodů jedné barvy jedničku, za 10×10 bodů pochvalu a malou hračku. Psala pravidelně měsíční slovní hodnocení do notýsků. Komunikovala s rodiči i přes Školu na dlani, kde jsem shrnula činnosti celého dne a zopakovala případné domácí úkoly. Vedla kroužky. Dávala prostor k individuálnímu tempu v matematice. Místo známkování podle chyb dávala možnost opravy, a tím si znesnadňovala systém opravování. Nacvičovala zajímavá opět má autorská vystoupení na besídky. Naučila děti vyrábět vlastní knížky, psát souvislý smysluplný text. Vytvářela s dětmi nádherné výtvarné práce zdobící prostory školy. Zúčastňovala se různých soutěží. Vytvářela nestresové prostředí v rámci možností pro všechny typy dětí: mimořádně nadané, i nezralé a s poruchami učení… Střídala rozmanité formy, metody a postupy práce…

Takto se dokáži ohodnotit dnes, teď už vím, že jsem dělala vše nejlíp, jak jsem uměla. Snažila se vyhovět rozmanitým úhlům pohledu na výchovu z řad rodičů, naslouchat dětem v jejich potřebách, učit hravě, tvořivě, kreativně…

Dělala jsem chyby, ale místo poučení z nich jsem se trestala. Mnohé jsem neuměla, NEZVLÁDLA. Mnohé jsem dělala SKVĚLE, nadstandardně. Pochopila jsem, že nejsem dokonalá, a jsem za to ráda.

Protože hlavně moje touha po dokonalosti, hra EGA, vnitřní kritik, snaha být lepší, dokonalým prototypem učitele, zrcadlící se v reakcích okolí, mě zavedly až sem…

Uvědomila jsem si, že učení je mojí vášní, ale že potřebuji SVOBODU. Tu jsem v praxi postupně ztrácela- omezením sdílení na FB, mých pravomocí v přístupu ve výuce, předávání různých úhlů pohledu, mého času pro rodinu a pro sebe… Ale všechna tato omezení vycházela ze MNE, z mého VNITŘNÍHO KRITKA, z EGA, které se snažilo stvořit prototyp dokonalé učitelky…

Nejsem dokonalá. A zároveň jsem. Jsem v pořádku přesně taková, jaká jsem.

PŘIJÍMÁM PLNOU ODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT a zároveň i RESPEKTUJI VYŠŠÍ VEDENÍ A ZÁMĚR, POSLÁNÍ, které se skrývá uvnitř každého z nás.

Cílem je najít ROVNOVÁHU, HARMONII, INTEGRACI- přijmout se v dualitě, i se svými stíny…

Jsem na počátku nové cesty.

Rozjíždím projekt UČÍME SE SPOLEČNĚ, kde bych ráda působila jako učitelka, která nabízí inspiraci a své učební pomůcky, rozmanité úhly pohledu a svobodný zodpovědný prostor jen pro ty, kteří zájem mají.

Mám už dost přejímání cizí odpovědnosti na svá bedra. Odpovědnost za to, aby se dítě vše naučilo, správně se chovalo, naučilo se dovednostem, komunikovat, číst, psát, nezranilo se, naslouchalo, spolupracovalo a vše hravě, s lehkostí…

Už mám dost komunikace s rodiči, kteří vyžadují nechybujícího dokonalého učitele.

Už mám dost nesmyslných administrativních úkonů, které provázejí život každého učitele…

Už mám dost nedostatečného finančního ohodnocení učitelů a despektu veřejnosti k učitelské profesi.

Strávila jsem nějaký čas v evidenci na úřadu práce. Na to, abych ihned začala podnikat a platila si od počátku zdravotní a sociální pojištění, nemám odvahu, tak rozjezd vyřeším krátkodobým návratem do školství.

Nechám se na tři měsíce zaměstnat, tím poplatím dávky a rozjedu v rámci právních oficialit podnikání. To, jestli bude projekt úspěšný, záleží samozřejmě na mně a mých vnitřních nezpracovaných omezeních, a na Vás, jak moc mě podpoříte a zainvestujete do mých produktů. Budete pravdivými zrcadly mé sebe-důvěry…

Pokud získám finanční jistotu, ráda bych tvořila na volné noze, svobodně, bez časového a prostorového omezování, dál.

Pomáhala, inspirovala, učila ty, co zájem mají. Nabízela rozmanité úhly pohledu. Odhalovala souvislosti. Vše tady, ve virtuálním svobodném zodpovědném prostoru počítačové reality, která sice nemůže nikdy plně nahradit osobní kontakt, ale disponuje kvalitou hromadně ovlivňovat a inspirovat…

Možná rozjedu i osobní konzultace, poradenství, domácí učení těch, kteří zájem mají… Mým snem je o mé životní cestě a poznání souvislostí přednášet, předávat vizi svobodného zodpovědného učení se dál…

UČÍME SE SPOLEČNĚ. Internetový projekt…Moje nové dítě.

Je ještě v plenkách. Tvořím ho krůček po krůčku, pomalu, protože technika není moje hobby.

Stanete se kmotry? Podpoříte tento projekt? Připojíte se?

UČÍME SE SPOLEČNĚ. Každý den. Po celý život.

Bude mi ctí, být Vaší průvodkyní, učitelkou a inspirací, pokud se tak rozhodnete.

Děkuji. Těším se na Vás a naši spolupráci.

e-mail: ucimesespolecne@janatlapova.cz

www.janatlapova.cz