Smysl smrti (aneb jak to vidí antroposofie)

Nedávno jeden přítel otevřel zajímavé téma: ptal se po smyslu smrti.
Reagovala jsem obsáhle, protože právě před pár dny jsem na toto téma četla mnoho zajímavého.
Navíc je téma smrti ještě docela čerstvé i z osobní zkušenosti: v červenci zemřela moje jednadevadesátiletá babička.
I manžel si před několika lety prošel bolestnou zkušeností, kdy vyprovázel svého bratra a otce.

Rozhodla jsem se opět otázku smrti otevřít i zde.

Smrt patří k životu, je její součástí.
Jsou zajímavé výpovědi těch, kteří prošli fyzickou smrtí a mohli se vrátit.
Velice podnětná je např. kniha Musela jsem zemřít (Anita Moorjani), Světlo ve tmě, známí jsou i autoři Ritchie, Moody…

Studuji waldorf, pro který je základem Rudolf Steiner a jeho antroposofie, která je pro mne dalším dílečkem ve skládance úhlů pohledu.

Právě čtu Jana Dostála- Základy antroposofie a jedna kapitola je věnována životu mezi smrtí a novým narozením. Následující slova jsou jen stručným souhrnem této kapitoly.

Antroposofie se dívá na člověka jako na bytost skládající se z několika částí: fyzické tělo (forma, která smrtí umírá), éterné tělo (co plní formu- tělo životních sil měnící se v čase), astrální tělo (emoční prožitky) a Já (součinnost myšlení, vůle, cítění- vozataj tady a teď).

Smrtí umírá fyzické tělo a éterné a astrální se spojí s neohraničeným časoprostorem, odkud vychází a může si prožít své činy z hlediska druhých bytostí, objektivně, prožít celý svůj život očima a prožitky všech, co potkal, ovlivnil, spříznil se s nimi činem nebo slovem.

Zároveň si sám uvědomuje své skutečné popudy k činům, touhy a žádostivosti, které způsobily, že jeho pozemský život nebyl putováním za duchovními cíli.

Vzniká žár tak velký, jak moc si neproměněných žádostí přináší člověk přes práh smrti (očistný oheň, očistec).
Tento stav trvá tak dlouho, než žádosti dohoří samy v sobě a uhasnou. Lidské já tím postupně odkládá, co ho poutalo k smyslovému životu a bránilo ve sjednocení s ryzí duchovní podstatou světa.

Člověk pak putuje sférami duchového světa a rozšiřuje se jeho vědomí a uvědomuje si, jak dobře v dané oblasti na Zemi žil. To je pak podnětem pro vůli ke karmickému vyrovnání.

První sféra je měsíční- ukazují se pouta ke smyslovému světu, sobecké žádosti.

Merkurská sféra prověřuje naše etické hodnoty, soucit a lásku se všemi bytostmi.

Sféra Venuše je o zbožnosti, náboženském smýšlení, pospolitosti.

Sluneční sféra je zaměřena na vztah srdce k impulsu Kristovu.

Na další cestě se začíná tvořit zárodek naší budoucí pozemské podoby ve spolupráci s námi samými, osudově spjatými lidmi, pod vedením vyšších bytostí. Naše vědomí se postupně zatemňuje.

V marsické sféře proniká do naší bytosti harmonická Duchová hudba.

V jupiterské sféře je projevem zpěv, v saturnské Slovo- Logos.

Člověk se rozpíná do kosmu ve světové půlnoci, formuje se jeho osud ve smyslu kosmické péče o osud celého lidstva.

Poté se opět všemi sférami vrací zpět až do sféry Země jako duchový zárodek, pratvar své pozemské tělesnosti, který se spojí s oplodněnou vaječnou buňkou v matčině těle a vtiskne do ní vytvořený mikrokosmický obraz.

Před vtělením ještě prožije krátký prorocký průhled na hlavní události svého budoucího života. Poté se vědomí člověka uzavře a mění se ve snové vědomí.

Ten, kdo zemřel, potřebuje naši pomoc.
Láska dokáže otevírat brány světa.

Lze se modlit, předčítat zesnulým duchovědnou literaturu- tyto myšlenky může zesnulý od svých blízkých blízkých přijmout i v posmrtném vědomí, i když se o ně na Zemi nezabýval a mohou rozjasňovat jeho duchový svět.

V první době po smrti tak můžeme být zesnulému oporou.
Čím víc se pak zesnulý spojuje se sférami duchového světa, tím více může být pro nás zdrojem světla a inspirace.
Bedřich Smetana uvádí, že celé jeho dílo bylo inspirováno jeho zemřelou první ženou.
Ve skutečné lásce, bez sobeckých přání, ve zbožné oddanosti je možné udržet styk s lidmi, kteří přešli přes práh smrti.

Smysl smrti by tak mohl být nedozírný!

Pojetí antroposofie mě nadchlo. Potřebuji ještě čas na vstřebávání informací s na spojení si je s vlastními zkušenostmi a povědomím.

Myšlenka předčítání babičce jako formy pomoci pro obohacení duchovědnými myšlenkami na cestě, kterou už zdánlivě nelze ovlivnit, protože je vedena mantinely našeho prožitého života se všemi důsledky, mi dává radostnou naději, že mohu být nápomocna i po její smrti, že mohu být aktivní.

Antroposofie je skutečně nesmírně zajímavá a obohacující úhel pohledu.
Jsem vděčna, že se tato filosofie stala mou součástí.

Mezi další obohacující přístup ke smrti patří vhledy dokumentaristy Viliama Poltikoviče, o smrti s nadhledem mluví a píše i Krkavčí matka Veronika Hurdová.

A co Vy? Jak smysl smrti vnímáte Vy?