Přání dostatku štěstí, zdraví, lásky

PŘEJI VÁM DOSTATEK ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ, LÁSKY…

Tato slova s oblibou používám jako přání nejen do nového roku, ale i k narozeninám, svátku a i jen tak…

Za těmito slovy se skrývají velká poselství…

I pro mne je za nimi ukryto mnohé…

V přání DOSTATKU přijímám boží režii, vesmírné načasování, plán vyšší moci… DOSTATEK= mít všeho akorát, přesně dle potřeby…

Už chvíli cítím, jak je vše dokonale propojeno…

Díky neštěstí, nemoci, nelásce můžeme pochopit štěstí, zdraví, lásku…

A všechny získané zkušenosti lze v odstupu vnímat jako požehnání…

Každému z nás jsou tyto lekce naordinovány na míru, dle potřeby, dle jeho aktuálního stavu a učební látky, stupně pochopení, přijetí…

Vždy dostaneme přesně tolik, kolik jsme schopni zvládnout.

Vše, co se nám děje, vidím jako šanci, možnost se obohatit, obohatit i druhé, zmoudřet, stát se láskyplnějšími a vědomějšími tvory…

Stále častěji si uvědomuji vděčnost za Dary, které dostávám…

Za skvělého muže, děti, rodiče, sourozence, přátele a všechny, které potkávám… Za místo, kde žiji… Za práci, kterou mám… Za mé tělo, Duši, příležitosti…

Vnímám, že ne vždy se chovám správně. Ve vztazích se stále ukazují oblasti, kde je potřeba zapracovat…

Zdravotní problémy mě jemně směřují k zastavení a otázkám typu: Kde se nechovám správně, eticky? Co mám dělat jinak? Kde mám upravit své chování?

Před pár dny jsem dočetla druhý díl knihy od Vladimíra Vogeltanze „Co s doktorem?“ a opět nádherně vše do sebe zapadá…

To, že hodnoty stavu železa a podlimitní stav mých červených krvinek související se silnou menstruací ukazují, že stále mám problém, doprovázející mne od puberty, nevyřešen.

Někde se chovám nemravně.

Není lehké si to připustit.

Tak ráda bych byla mravním, plně zdravým člověkem, který sám na sobě ukazuje, že má mnohé vyřešeno a žije život v souladu a v harmonii Duše, těla a rozumu… Mravně, eticky, správně, vzorově… 😉

Někde je něco v ne-pořádku.

Tělo nikdy nelže. Je pravdivým ukazatelem. Jen my se ho snažíme stále umlčet, utlumit a setřít příznaky nemocí.

Nechceme si přiznat, že nežijeme správně, že někde chybujeme a zavčasu jsme se nepoučili.

Tělo nám prokazuje velkou službu.

Zrcadlí nám naše pochybení a dává šanci, abychom se zastavili, zamysleli a něco v životě změnili… Popřemýšleli nad oblastmi, kde se nám zdá, že něco nefunguje. Kde je prostor na vylepšení…

Zamýšlela jsem se sama nad sebou. Nad svou pýchou, ješitností. Snahou být dokonalá. Zvládat co nejlépe domácnost, výchovu, práci.

Také jsem přemýšlela nad rodinnými vztahy. Vztahem s mými rodiči, s příbuznými. Nad partnerstvím. Nad výchovou mých třech dětí.

Počet dětí mě ještě nestaví automaticky do pozice skvělé matky. S počtem pouze rostou mé zkušenosti v každodenním žití a bytí v pětičlenné domácnosti ve vesnickém nastavení.

Stále dělám chyby. Ale i díky dalším úhlům pohledu opět zapadají puzzlíky poznání do mozaiky pochopení…

Líbí se mi Nevýchova, respektující způsob komunikace, ale stále jsem se v ní necítila úplně bezpečně.

Potřebovala jsem tento pohled pro mojí Duši, pro naši generaci, která byla vychována v době totality, kde se neposlušnost trestala a milovány byly hlavně hodné, bezproblémové dětičky…

Moje dětství vnímám velmi příjemně, přesto jsou v něm patrné prvky manipulace, které byly součástí doby, ukryté i v celém společenském nastavení…

Ano, potřebovala jsem slyšet, že to lze i jinak, ale zároveň jsem potřebovala i slyšet, že i výchova k poslušnosti je správná.

Tyto informace ke mně přicházejí v současnosti.

Waldorfem počínaje, který mi ukazuje jiné úhly pohledu, které nádherně zapadají do celého systému pochopení, kdy mi např. kniha o domácnosti otevřela v mnohém oči a umožnila uchopit i tradici našich babiček a maminek jako nedílnou rytmizaci nutnou zakomponovat do života i v dnešní době.

A právě čtu Lidmilu Pekařovou „Jak žít a nezbláznit se“ a zde nacházím to, co mi chybělo v Nevýchově, ač se to s ní nevylučuje…

Zdravý selský rozum, respekt k tradici, výchovu k poslušnosti…

Vše, co vnímám v pozici učitele v praxi, jako nejobtížnější úkol…

Jak mám učit děti poslouchat, naslouchat, respektovat se, když do první třídy nepřicházejí jako soběstačné, samostatné, zodpovědné osobnosti?

Nejsou vedeni, vychováni k jednoduchým návykům k samostatnosti, praktičnosti, mnohé domácí práce je míjejí…

Učte pak třídu plnou dětí všem vyžadovaným vědomostem a zároveň i slušnému chování a vzájemnému respektu, nesobectví a soběstačnosti…

Obtížný úkol.

Kdo nezkusil, těžko pochopí.

Kritizovat umí každý.

Rozeným pedagogem respektujícím sám sebe, děti, rodinná nastavení a školský systém však bývá málokdo.

Zkušenostmi se ale učí každý…

Stále váhám, jestli je učitelství cestou, kterou na kterou „mám“ a kterou dokáži ve zdraví zvládnout…

Narozením našich dětí se stáváme rodiči. Z této role není úniku. Škola života nás v každodennosti učí, jak být dobrými, zodpovědnými, láskyplnými, spravedlivými…

Ale i já si sama mohu ve výchově svých dětí „sypat popel na hlavu“…

Mám skvělé, samostatné děti, schopné si připravit batoh na výlet, zabavit se, tvořit, pomoci doma, ale také jsem je zatím k systematickému domácímu pomáhání nevedla.

Nejstarší sice pomáhá s nádobím, vysáváním, prostřední dcera vynáší na kompost, poklízí boty a nejmladší s nadšení pomáhá kde se dá, ale chybí tomu rytmus, řád… I návyky ohledně poklízení hraček silně pokulhávají…

A přitom je rada jednoduchá…

Vycházet ze zkušeností dospělého- učit děti naše praktické hodnoty- a zároveň se učit od dítěte jeho přirozené hravosti, radosti, nadšení a láskyplnosti. Můžeme se navzájem tak nádherně přirozeně obohacovat.

STAČÍ DĚTI OD MALIČKA VÉST KE SLUŠNOSTI. Od toho je jen krůček k POSLUŠNOSTI.

Ne ve smyslu manipulace a podřizování, ale v důsledném laskavém ukazování JAK TO UDĚLAT SPOLU A SPRÁVNĚ.

Teoreticky nepoučujeme, ale prakticky vytváříme už ve dvou letech jednoduché rituály, které dítě zcela přirozeně, bezbolestně přijímá za své a podílí se zodpovědně na společném rodinném životě, hospodaření.

Ve třech letech už zcela zřetelně vymezujeme, co dítě smí a nesmí.

A hlavně- žijeme jako celá rodina v PRAVDIVOSTI, morálnosti.

Společné domácí práce, podílení se na úklidu (po koupání, hraní, oblékání, převlékání, stolování, hygieně) zcela přirozeně vytváří návyky charakterního člověka, kterému není lhostejno, kdo přijde po něm, myslí i na ostatní, je empatický.

Rytmické a pravidelné zapojování dětí do domácích prací vnímám jako úkol pro nás, pro dospělé.

Můj muž byl takto vychován. Po jídle odnést nádobí do dřezu. Poklidit si boty v předsíni. Oblečení na místo.

Některé tyto samozřejmosti jsem zpočátku necítila jako nutné učit děti hned od počátku. Cítila jsem, že se to dá naučit kdykoliv.

Až teprve před několika dny mi docvaklo, že je SPRÁVNÉ A ŽÁDOUCÍ učit to děti vědomě a systematicky hned. Ukazovat jim správnou cestu od raného věku. Pěstovat v nich návyky, které se v nich nenásilně, přirozeně usadí a usnadňují život i dalším lidem… Učitelům, prarodičům, budoucím partnerům…

Moje maminka měla dětství plné povinnosti. Dcera kulaka, péče o velké hospodářství. Nejdřív práce a pak zábava.

Péče o domácnost jí vyplňovala největší část jejího života. Je z ní velmi šikovná, praktická, zodpovědná a pečující hospodyně. Na dětství ale ráda nevzpomíná. Byl to tenkrát druhý extrém.

Za časů mé maminky často rodiče neměli čas na své děti, neuměli projevit svou lásku pohlazením, objetím, popovídáním, dary. Chyběla další nadstavba- čas na sdílení pocitů, prostředky na dávání darů, na zdravé naplňování dětské touhy, hru…

Proto často v dnešní době výchova sklouzává do druhého extrému, snaží se vyrovnat zkušenosti z minulosti- žádné povinnosti, ale mnoho času na zábavu, radost, hru, tvoření. Je to logické.

Kyvadlo se přehouplo z extrému povinnosti do extrému zábava. Je to přirozený vývoj, ale není ještě vyrovnaný. Všeho moc škodí…

Zdravá a žádoucí je rovnováha. V POVINNOSTECH= péči o domácnost, hospodaření s rodinným časem, v chodu rodiny, aby byli všichni součástí, podíleli se v každodenních pracích- nejlépe v rytmu, který se snadno zapamatuje a vše usnadňuje. I v ZÁBAVĚ, hře, sdílení, radostném prožívání, v oslavách, svátcích, Darech…

Jedná se o tenkou hranici.

Někteří mistři už přirozeně po ní chodí a dokáží se chovat skutečně láskyplně.

Umí laskavě vymezovat pravidla, usměrňovat dítě v oblastech, kde mu zkušenosti chybí, a milují sdílet s dítětem nadšení, radost, hravost…

Vnímáte se jako Ti MISTŘI?

Učíte své dítě pravidelné péči o domácnost? Vytvořili jste v nich rituály v uklízení, uspávání, hygieně, stolování? Učíte je samostatnosti, zodpovědnosti, ohleduplnosti, laskavosti?

Uděláte si čas i na sdílení pocitů, nad povídáním si o Večerníčku, o pohádkách, nad kresbou, hrou? Podporujete děti v nadšení, touze po nových zážitcích, věcech a společně pak s nimi objevujete, jak dary fungují a jak se s nimi pracuje? Učíte je péči o domácí zvířata, o nemocného člena rodiny a vcítění se do potřeb druhých?

Já sama rozhodně ještě MISTREM nejsem… 😉 Stále se mám co učit… Mám na to celý život… Od chyby se člověk učí…

Šťastnou rodinu podle Lidmily Pekařové tvoří:

• táta, který má dobré nápady a umí si hrát
• máma, která má čas a nekřičí
• domov, kde má každý svoji práci a důležitost, svobodu i právo
• škola, kde není smích vzácný
• babička a děda, kteří se s nikým nehádají
• pokojíček, kde je dítě chvíli truhlář, řidič, dřevorubec i popelář a také doktor na „nemocné pejsky“

A dítě pochopí, že :

• máma je doktorka, ale doma hospodyně
• táta je inženýr, ale doma hospodář
• bráška je školák, ale doma malý hospodář

… a všichni dohromady uděláme moc…

… a máme se moc rádi…

Do nového roku všem přeji DOSTATEK ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ, LÁSKY.

Ať těchto ingrediencí dostaneme přesně tolik, kolik potřebujeme, abychom se stávali MISTRY SVÉHO ŽIVOTA, tvůrci, slušnými, morálními lidmi.

A získávali zkušenosti k růstu, k rozkvětu, k překonání svého sobectví…

Děkuji. ♥

Uložit