Jde jen o to, nebát se a začít…

Dnes Barbora sdílela na Nevýchově úžasný příběh se svým synem Kryštůfkem, který jako jediný reagoval na hrubé chování dospělého ke svému dítěti v čekárně u doktora:

Včera jsme byli u doktorky. V čekárně asi 8 lidí. Je tam malé okýnko, kde se hlásí příchozí, v něm sestřička, klasika. Za sestřičkou je sesterna, dveře byly otevřené. Z nich se najednou ozvalo hrozně nahlas: “A přestaň!”

Můj Krysta (4) sebou škubnul a běžel ke mně od dětského stolečku s hračkami.

“Ale táta mi to dovolil,” řekl jemný dětský klučičí hlásek. “A Ty ho tu někde vidíš? Vidíš ho tady někde? Co? No vidíš ho, nebo ne???” zařval zase ten hlas.

Sestřička v okýnku sklonila hlavu.

“Dej to sem! Okamžitě mi to dej a drž už hubu, nebo Ti přes ni ještě dám!”…

Do čekárny vběhnul asi 10-ti letý kluk, celý červený v obličeji, sednul si na lavici a slzy mu tekly po tvářích.

Krysta se na něj podíval a udělal krok, že k němu půjde. Chtělo se mu brečet taky, klepala se mu bradička.

Podíval se na mě a řekl mi: “To je hrozný, mamko!”

„Bojíš se? Můžeš zůstat u mě,” řekla jsem mu.

“Nebojím. Ale nelíbí se mi, jak ta paní mluvila.”

“Hodně nahlas, viď?”

Najednou se v okýnku u sestřičky, která měla skrčenou hlavu, objevila hlava maminky toho kluka a zařvala: “A koukej sem jít, ještě Ti budou brát tu krev!”

Můj Krysta udělal krok k okýnku, dal si ruce v bok, nejdřív dupnul a pak nahlas řekl: “Už dost! To se nedělá!”

Maminka na něj zůstala koukat, nic neřekla. Její syn si utřel slzy, zvednul se a usmál se na Krystu. Pak odešel na tu krev…

Kryštůfek se přitulil ke mně a bylo v něm vidět to zoufalství, že nemohl tomu klukovi jinak pomoct.

“Chtěl jsi něco udělat, viď?!” ptala jsem se ho.

“Jo! A nevěděl jsem co,” rozplakal se.

“Udělal jsi nejvíc z nás všech tady v čekárně. I malý člověk dokáže změnit svět,” řekl s obdivem jeden starý pán, který seděl naproti nám.

Děkuji za tento nádherný skutečný příběh, krásně zrcadlil, jak statečné jsou děti a že i malá reakce může pomoci… Nebát se promluvit, vyjádřit své pocity, i když máme pocit, že jsme malí, bezbranní a slabí… a že sami nic nezmůžeme…

V návaznosti na toto sdílení se mi vybavil příběh s hvězdicemi, který jsem kdysi četla na internetu:

 

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy.

Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh.

Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustupila o několik metrů.

Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla.

Ten zvláštní jev vzbudil pozornost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž.

Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.

Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal.

Náhle se chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.

Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž: „Co to děláš, chlapče?“

„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou, “ odpověděl chlapec v běhu.

„Ale vždyť jich je tu tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit, “ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“

Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“

Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody.

Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

Aby se změnil svět, stačilo by, kdyby se někdo, třeba maličký, odvážil začít.

V tomto příběhu i příběhu od Barbory cítím vzkaz i pro mne- už jsem to chtěla vzdát, hlavně proto, že jsem se cítila osamocená a slabá. Měla jsem strach.

A teď jsem si díky Kryštůfkovi a hvězdicím uvědomila, že vždy má cenu reagovat a stát si za sebou a svým srdcem…

Je jen otázkou času, kdy se přidají ostatní…

Děkuji.♥