Smrt. Čas. Přijetí vesmírné režie… Jsme připraveni?

Smrt.

Konec? Začátek?

Věčný život v nebi, v pekle? Převtělování? Definitivní konec? Nesmrtelná duše?

Právě aktuální téma.

Zemřel tatínek mojí kamarádky- spolužačky ze základky, spřízněné Duše, která aktivně hledá a nachází mnohé odpovědi a rozhodla se žít svůj život naplno. Dívat se na život z různých úhlů pohledu. V radosti, lásce, štěstí.

Vztah s tatínkem se na konci jeho života velmi proměnil.

K lepšímu. Tatínek se začal na mnohé dívat jinak, otevřel se i jiným úhlům pohledu, rozzářil se, užíval si smíchu, pohlazení a objetí svých nejbližších…

Dostal možnost se rozloučit. Přehodnotit. Otevřít se.

Využil této možnosti a do poslední chvíle byl se svými nejbližšími.

Přesto byla jeho smrt „nečekaná“, rychlá, náhlá.

Ve věku 62 let.

Pro mne byla účast na posledním rozloučení- pohřbu- možnost se zastavit, přehodnotit, zaptat se sama sebe, jak to mám se vztahy u mých nejbližších. Co mohu udělat pro to, aby byl můj život plný lásky, přijetí, otevření.

Vnímala jsem, jak jsou jemné nuance v obtížnosti přijetí smrti u různých životních rolí…

Jako nejtěžší vnímám přijetí smrti vlastního dítěte.

Jsem vděčna, že tuto zkušenost nemusím na vlastní kůži zažívat. Cítím lásku, pokoru a radost ze svých dětí. ♥

Jako velmi těžké vnímám i přijetí ztráty životního partnera.

Přijmout, že naše druhá polovičkami už nebude tělesnou oporou. Nepomůže, nevyspraví, neobejme, nepohladí…

Zažívala jsem v kostele a vlastně stále zažívám obrovskou vděčnost za svého muže. Za oporu, kterou u sebe mám. Za jeho sílu, otevřenost, lásku, pevné objetí, pomoc.

V poslední době dostávám možnosti nahlédnout pod pokličku osamělých žen, kterým partner není vždy po boku a mnohé záležitosti musí zvládnout a řešit samy. Není to jednoduché…

Já se těmito problémy nemusím zabývat.

Je úžasné mít vedle sebe tu nádhernou mužskou sílu, s kterou jsem pevně spjata, a možnost se o sebe v případě potřeby vzájemně opřít, pomoci si a rozdělit se se svými radostmi i starosti, sdílet společné zážitky, pocity, obohacovat se vzájemně…

Vnímala jsem obrovskou bolest, že právě odešel skvělý partner skvělé ženě. Píseň, kterou nechala svému muži v kostele zahrát: „Když si báječnou ženu vezme báječný chlap…“ a slova, která na rozloučení sepsala- o vděčnosti za skvělé partnerství a život s tímto mužem, mluví za vše…

Zakončila se její jedna etapa a bude teď těžké hledat cesty, jak v každodenním životě jít dál. Bez hmotné opory svého muže.

Pomocí mohou být i děti. Ty mají své rodiny, šťastná partnerství, děti, život ve vzdálenějších končinách.

I pro ty byl odchod jejich tatínka těžký. Přijmout smrt svého rodiče není jednoduché.

Sama ještě mám zde na Zemi, blízko sebe, oba své rodiče, tento pocit odchodu jednoho z rodičů jsem ještě na vlastní kůži nepocítila.

Můj muž ale ano. Zemřel mu jeho otec, bratr a teď i přítel- kamarád, u kterého byl 9 let zaměstnán a s kterým se pojí mnoho zkušeností a zážitků. Měl ho moc rád. Byl to moc fajn člověk.

Ptala jsem se sama sebe, jak mohu přispět k tomu, abych vytvořila správnou, zdravou, láskyplnou vazbu mým dětem ke svým rodičům- nám.

Naši rodiče to měli mnohem těžší, než my. A jejich rodiče ještě těžší. Mluvit o svých pocitech se tehdy nenosilo, láska byla dávkována po troškách, protože nebyl čas, příležitost, mnoho povinností, práce. Generace za generací se uvolňovala a stále více se otevírala. Svým pocitům, mluvě těla, pohlazení, lásce.

I já se svým dětem snažím vytvářet láskyplný domov plný bezpečí, pohlazení, svobody, volnosti. Vnímám, že i zde je potřeba hlídat rovnováhu.

Láska není tvrdá, ale občas, dle potřeby přísná. Nechci, aby nastal další extrém, který vnímám, že se také v mnohdy děje, kdy ve snaze uchránit děti všech zranění se mohou vychovávat malí sobečtí tyrani. Jsem si toho vědoma. Jak to bude s našimi dětmi, jaké Dary a překážky jsme jim výchovou a našim přístupem vložili do života, to ukáže čas…

Děti přirozeně milují své rodiče. A rodiče většinou přirozeně milují své děti. (Pokud nemuseli řešit vlastní rodová hluboká zranění.)

Cítím vděčnost ke svým rodičům, že dělali, co nejlépe uměli, i když někdy nejsme naladěni na společné vlně porozumění.

Získala jsem v mé rodině pevné základy do svého života, na kterých se nyní staví můj vlastní život.

Poučila jsem se z chyb a stále se učím.

A hlavně s pokorou a láskou přijímám Dary našeho partnerství.

Nikdo nikdy nemůže říci, kdy skončí. Netušíme, jak dlouho bude hořet naše svíce na tomto světě.

Sami si vytváříme kvalitu svého  života a přijmutí vesmírného načasování a Božkého ukončení je také důležitým úkolem.

I na tuto možnost je potřeba být připraven a každý okamžik svého života žít plně, vědomě, s pokorou a láskou. Učit se z každodennosti, i silných zážitků, jakým bezesproru dnešní den byl.

Radovat se. Smát se. Plakat. Žít a být vědomě v přítomnosti.

Měla jsem tu možnost strávit den s mým mužem, pozůstalými, rozloučit se s dalším skvělým mužem, alespoň trošínku posdílet pocity s těmi, kteří ho ztratili.

Děkuji za tyto prožitky, za dnešní den. ♥

Uvědomila jsem si Dary, které mám a jak křehké jsou a jak lusknutím prstu mohou odejít a rozplynout se…

Děkuji i svým rodičům za jejich pomoc, hlídání a výchovu.

Smrt je nedílnou součástí života, ale když doopravdy přijde, ne vždy jsme na ni připraveni.

Záleží jak blízká osoba nám odchází, jak velké vazby jsme si k ní vytvořili, jak moc jsme se nechali „ochočit“- viz. liška v Malém princi.

A právě citací z konce knihy „Malý princ“ (autor Antoine de Saint-Exupéry) bych chtěla tento příspěvek ukončit:

„… A vzal mě za ruku. Ale vypadal, jako by ho něco netěšilo: „Neděláš dobře. Budeš se trápit. Bude to vypadat, jako když umřu, i když to nebude pravda…“

Mlčel jsem.

„Je to moc daleko, pochop. A tohle tělo je moc těžké. Nemůžu ho brát s sebou.“

Byl jsem zticha.

„Ale to tělo bude jen opuštěná ulita. A na ulitách není nic, proč by měl člověk plakat…“

Neřekl jsem nic.

Zdálo se, že zakolísal. Ale ještě to zkusil:

„Víš, bude to moc hezké. Já se také budu koukat na hvězdy. A jedna každá z nich bude mít v sobě studnu s vrzavým rumpálem. Jedna každá z nich mi bude dávat pít…“

Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásku.

„Bude to veselé, nemyslíš? Ty budeš mít pět set milionů rolniček a já pět set milionů studní…“

A také přestal mluvit a po tvářích mu tekly slzy.

„Jsme tu,“ řekl pak. „Nech mě jít chvíli samotného.“

A sedl si, protože se mu strachy klepala kolena. A ještě řekl: „Víš, moje růže… mám k ní svůj závazek… a ona je tak slabá! A tolik naivní. Čtyři trny nejsou dost, mají-li se postavit celému světu…“

Sedl jsem si, protože už jsem se také sotva držel na nohou.

„Vidíš… A je to,“ řekl. Maličko zaváhal a pak se pustil, udělal krok. Já seděl nehybně, jako uhranutý.

Neviděl jsem nic, jen u kotníku se mu něco žlutě zalesklo. Okamžitě se zastavil. Nevykřikl, jen se svalil, jako pokácený strom. Ani jsem nic neslyšel, písek ztlumil dopad.

—

No a teď, teď už to bude šest let. Nikdy jsem o tom nikomu nevyprávěl. Kamarádům bohatě stačilo, že mě zase vidí živého, a že jsem nějaký smutný- no, vymlouval jsem se na únavu.

Teď už to trochu přebolelo. I když… vlastně vůbec. Ale jsem si jistý, že se vrátil na svoji planetu, protože jsem pak za svítání nemohl najít jeho tělo. Přece jen asi nebylo tak těžké…

Za noci rád poslouchám hvězdy. Mají hlas pěti seti milionů rolniček.

Ale jedna věc mi pořád nejde z hlavy. U náhubku, který jsem Malému princi nakreslil, jsem zapomněl dodělat řemínky na přivazování. Nikdy ho tak beránkovi nenasadí… A tak si často říkám: Co se asi u něj děje? Co jestli mu beránek spásl květinu… A pak si zase říkám: Ale kdepak. Vždyť Malý princ každý večer růži schovává pod skleněný poklop a na beránka dává pozor… A je mi veselo a hvězdy se sladce smějí se mnou. Ale jindy mi napadne: Občas se člověk zapomene a jedinkrát stačí! Co když jednou zapomněl růži schovat pod poklop, co když mu beránek v noci neslyšně vyvlékl z úvazku… A tehdy se rolničky mění v slzy.

 

Je to veliká záhada. Pro vás, kdo máte rádi Malého prince tak jako já, by se celý vesmír změnil, kdyby- bůh ví kde- beránek, kterého jsme nikdy neviděli, spásl tu růži, na které záleží…

Dívejte se na oblohu. Říkejte si: Spásl beránek růži? Nespásl ji? Uvidíte, jak se tím všechno změní…

A žádný dospělák nikdy nepochopí, proč je to tak důležité.

 

Když teď knihou pročítám, nejraději bych ji citovala celou…

Tolik moudra a poselství v tak útlém textu…

Je jen na nás, jestli budeme vidět krásu a vnímat poselství ukrytá ve všem kolem nás a v nás…

 

 

“ Ti tvoji lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, ale nevědí, co hledají…“ řekl Malý princ.

„Nehledají,“ odvětil jsem.

„A přitom všechno, po čem by mohli toužit, lze najít v jediné růži. Nebo kapce vody…“

„Asi tak,“ odpověděl jsem.

„Oči to neuvidí, musíš hledat srdcem,“ dodal Malý princ.

Děkuji. ♥

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit