Myšlenky z knihy „MUSELA JSEM ZEMŘÍT“ Anita Moorjani

Myšlenky z knihy „MUSELA JSEM ZEMŘÍT“, autorka: Anita Moorjani

Sepsala: Jana Tlapová www.janatlapova.cz

Celou knihou proniká poselství důležitosti SEBELÁSKY:

Být SAMA SEBOU, znamená být LÁSKOU.

Celý vesmír je složený z bezpodmínečné lásky a každý člověk je toho vyjádřením.

Jestliže víme, že jsme láska, nemusíme se snažit být milující vůči ostatním. Stačí, když jsme sami sebou; tak se staneme nástrojem láskyplné energie, která se dotkne každého, s kým se dostane do kontaktu.

Být láskou také znamená uvědomit si, jak je důležité pečovat o vlastní duši, starat se o své potřeby a neodsouvat sám sebe až na poslední místo. Tato péče nám umožňuje být za všech okolností sami sebou a chovat se k sobě laskavě a s úctou. Každá nedokonalost, či chyba viděna bezpodmínečnou láskou je vnímána jako příležitost něco zažít a něco se naučit.

Když jsme opravdu láskou, nic nás nevyčerpává, a abychom se cítili milovaní a dělili se s lidmi o svou velkolepost, nepotřebujeme, abychom se chovali určitým způsobem. Ostatní naši lásku dostávají zcela samozřejmě v důsledku toho, že jsme sami láskou. A pokud nesoudíme sami sebe, nesoudíme ani ostatní.

JSME LÁSKA  A VŽDY JSME BYLI LÁSKA. Nemusíme dělat nic, abychom si ji zasloužili.

Člověk se začíná uzdravovat, pokud mu v cestě nestojí myšlenky, které by ho poškozovaly. Je potřeba odložit víru i nevíru, zbavit se STRACHU a otevřít se všem možnostem, bezpodmínečně důvěřovat a užívat si jízdu, které se říká život.

Pochopením, uvědoměním a respektováním velkoleposti svého těla a nás samých, aniž bychom měli potřebu cokoli měnit, přijímáme i vesmírné, božské záměry a největší sílu získáváme, když pracujeme s životem, nikoli proti němu.

V tapiserii života jsme všichni propojení. Každý z nás je darem pro ostatní, pomáháme si navzájem být tím, čím jsme, a tkáme dohromady dokonalý obraz.

Vycházíme-li z tohoto prostoru BYTÍ TÍM, KÝM JSME, pak se můžeme rozhodnout učit se od guruů, učitelů, z knih nebo duchovních filozofií. Začneme si uvědomovat vlastní velkolepost a přestaneme věřit, že ostatní mají moc, kterou my nemáme. Když si uvědomíme svou velkolepost a budeme žít ve své podstatě, kterou je láska, pak si dokonce v rámci synchronicity přitáhneme ve správnou chvíli správného učitele, knihu nebo duchovní filosofii.

Žijeme-li v jednotě s vesmírnou energií plynoucí s naším životem, náš život se vyvíjí v synchronicitě a je plný zázraků. Místo vyčerpání máme mnoho energie.
V naší pravdivé přítomnosti mohou být i ostatní pravdiví a sami sebou.

Pokud žijeme nějakou dobu pouze ve své mysli, ztratíme spojení se svým nekonečným já a začneme se cítit ztracení. Mysl chce především KONAT, duše chce především BÝT= ŽÍT Z DUŠE A BÝT VE STAVU DOVOLENÍ.To jest dovolit si být tím, čím a kým jsme, aniž to jakkoli posuzujeme.

Bytí ale neznamená nicdělání. Rozdíl je v tom, že zůstáváme v přítomnosti a naše činy pramení z následování našich emocí a pocitů. Dělání je oproti tomu zaměřené na budoucnost, kdy nás mysl vede od jednoho úkolu k druhému s cílem dosáhnout určitého výsledku bez ohledu na náš současný emoční stav. Pokud jsme většinu času v modu dělání, místo v modu bytí, potřebujeme se znovu napojit na intuici. Stačí se podívat na emoce za každodenními rozhodnutími. Je to STRACH, nebo NADŠENÍ? Nadšení a chuť do života je v modu bytí, činy výsledkem strachu jsou v modu dělání.

Naše morální zásady, hodnoty a očekávání jsou jen snůškou myšlenek a přesvědčení, která jsme na cestě životem přijali za své a o kterých věříme, že jsou pravdivé. Jsou to výtvory naší mysli a produkty našich kultur.

Pokud budeme rozšiřovat své vědomí na individuální úrovni, bude to mít vliv na změnu vědomí na úrovni univerzální.

Životy ostatních ovlivňujeme tím, že se rozhodujeme, zda budeme, nebo nebudeme sami sebou. Naší jedinou povinností vůči ostatním, naším jediným cílem zde je vyjádřit svou jedinečnost a dovolit ostatním, aby učinili totéž.
Pokud si uvědomíme, že Světlo, ona úžasná vesmírná energie, je v nás a že jím jsme, že Světlo je bezpodmínečná Láska připodobněna bílému světlu procházejícímu hranolem, v kterém se láme do nejrůznějších barev duhy, které představují naše emoce; pak se jako jedinci změníme, protože budeme otevření a připravení. Tímto způsobem může ve světě pozvolna dojít k hlubší proměně.

Vnější svět odráží to, co cítíme sami k sobě. Jestliže se vzdáme všeho negativního sebehodnocení, dovolíme svému světu, aby se transformoval, a jak k tomu dochází, jsme schopni cítit stále větší důvěru. Čím více jsme schopni důvěřovat, tím více jsme schopni vzdát se potřeby kontrolovat si výsledek. Když se přestaneme dogmaticky přimykat k doktrínám jiných lidí nebo ke svým starým přesvědčením, která už nám nejsou ku prospěchu, a začneme plynout s proudem, budeme přesněji odrážet, čím a kým opravdu jsme.

Důležité je sledovat vlastní emoce a hlavně vnímat, JAKÝ POCIT MÁME SAMI ZE SEBE, JAK SE CÍTÍME. A dovolit si vše bez posuzování, v sebelásce- být sami k sobě upřímní, nesnažit se být „pozitivní“, nebát se.

Ubezpečí-li nás náš vnitřní dialog, že jsme v bezpečí, bezpodmínečně milovaní a přijímaní, pak vyzařujeme tuto energii i navenek a měníme podle toho svůj vnější svět, který je jen odrazem našeho vnitřního stavu.

Nejdůležitější je respektovat, kdo opravdu jsme, a dovolit si žít ve své vlastní pravdě.

Každý časový segment je naprosto jedinečný, a když uplyne, nemůže se v tomto fyzickém světě již nikdy opakovat. Proto je potřeba se naučit být v každém okamžiku šťastní a žít přítomným okamžikem, nepřenášet si z jednoho okamžiku do dalšího emoční zátěž. Naopak se pokoušet vidět každý okamžik jako čistý list papíru nabízející nové možnosti. Tak můžeme dělat to, co nás těší a co nám v tu chvíli přináší do života nejvíc radosti a štěstí.

Žít v harmonii sami se sebou znamená dělat věci, které nás činí šťastnými, vyvolávají v nás nadšení a probouzejí v nás to nejlepší, věci, díky kterým se cítíme dobře- a to také znamená bezpodmínečně se milovat.
Když takto plyneme životem a cítíme se lehcí a plní energie, pak jsme ve spojení se svou velkolepostí. Jestliže to v sobě dokážeme najít, život začne být opravdu vzrušující a uvidíme kolem sebe spoustu synchronicity.

Pokud se cítíme sami v sobě tak dobře, že se dostaneme do stavu důvěry, přestaneme v tomto stavu lpět na výsledku, lpět na minulosti nebo věřit určitým způsobem. Energie vesmíru námi může volně proudit. Ve stavu dovolení přitahujeme ty nejlepší výsledky a pozitivních „náhod“. Místo usilování je potřeba zvolit důvěru, dovolit uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je. Proces dovolení probíhá tak, že napřed důvěřujeme a potom jsme opravdu tím, čím jsme.

Když máme konkrétní představy, omezuje to naši životní zkušenost, protože nás to udržuje v mezích známého a naše znalost tohoto světa je omezena fyzickými smysly. Když se ale naopak cítíme dobře i v nejistotě, otevíráme se všem možnostem. Nejasnost či víceznačnost je doširoka otevřená nekonečnému potenciálu.

Potřeba jistoty snižuje potenciál neočekávaného. Pocit „nevím“ nebo „nechme se překvapit a uvidíme, co bude dál“, umožňuje rozvinutému já, aby nám poskytlo odpovědi, které mohou být zcela neočekávané a nepochopitelně synchronické. Největší moc a sílu máme, když vstoupíme do říše nejednoznačnosti. Jestliže se oprostíme od své víry, svých přesvědčení, dogmat a doktrín, máme k dispozici celý nekonečný vesmír, který pracuje na tom, aby nám poskytl pro život nejlepší možný výsledek. Tak získáváme největší vnitřní jasnost. Tam se dějí kouzla.

Když se vzdáme všeho, na čem jsme dosud lpěli, znamená to, že přijímáme svobodu a důvěřujeme své vlastní božské podstatě a velkoleposti.

Kdyby si každý z nás uvědomil svou velkolepost a měl ze sebe dobrý pocit, pak bychom se mohli dělit s ostatními pouze o svou jedinečnou podstatu, která se navenek vyjadřuje láskyplným chováním odrážející naši lásku k sobě samým.
Klíčem k lepšímu světu je láska ostatních k sobě samým a uvědomování si vlastní opravdové hodnoty.
V jádru není nikdo opravdu špatný- zlo je jen produktem našich strachů. Je potřeba změnit nastavení mysli: místo hrůzy a zděšení přijmout stav naprosté důvěry.

JEDINÝM ÚKOLEM ČLOVĚKA JE BÝT SÁM SEBOU, LÁSKOU. Být tím, čím opravdu je. Vědomě žít každý okamžik v tomto prostoru, který je dán vnitřně, nikoli zevně.

Pokud neumožníme našim vlastním životním silám a energiím, aby se projevolaly ven, mohou se obrátit dovnitř, proti našemu tělu, ve formě nemoci.

Naše nemoci, symptomy se týkají naší vlastní identity, kdy hledáme, kým ve skutečnosti jsme. Tělo se nás snaží vyléčit.

K uzdravení dochází ve chvíli, kdy se náš osobní tvořivý záměr vědomě spojí s vesmírnou životní silou a splyne s ní, když se osvobodíme od potřeby fyzické i psychologické jistoty, když přijmeme vlastní jedinečnou velkolepost a význam. Tvoříme jednotu s vesmírnou energií. Přítomný okamžik je jediná chvíle v životě, kdy můžeme vytvářet svou skutečnost. Zbavíme-li se potřeby, aby naše zdraví bylo takové, jaké si představujeme, a radujeme-li se z přítomného okamžiku, jako bychom byli zdraví, nepřenášíme-li si své strachy, nebudeme se udržovat v nemoci.

Využijme každou minutu, žijme naplno a dělejme věci, které nás těší, ať máme před sebou měsíc života nebo sto let.

Každá naše část je velkolepá- naše ego, intelekt, tělo i duše. Jsme nádherným výtvorem vesmíru. Jsme dokonalí ve všech aspektech. Není co opouštět, není co odpouštět, není co získávat. Už teď jsme všechno, co potřebujeme být. Může se to zdát složité, ale je to prosté.

Připomínejme všem kolem sebe, ať jsou sami sebou, a říkejme jim, že je milujeme přesně takové, jací jsou. Jsou dokonalí a my také. Není nic, co bychom neměli milovat. Většina utrpení vychází z pocitu, že jsem „méně, než“. Nejsme méně než cokoli a kdokoli. Jme dokonalí.

Musíme se naučit jedinému: Už jsme to, čeho se snažíme dosáhnout. Jen vyjádřeme svou JEDINEČNOST naplno a BEZE STRACHU. Proto jsme byli stvořeni, a proto jsme tady, v tomto fyzickém světě.

Nevdávejme se své síly, ale spojme se svou velkolepostí. Každý má svou odlišnou cestu, na které platí jediné obecné řešení: MILOVAT BEZPODMÍNEČNĚ SÁM SEBE A NEBÁT SE BÝT SÁM SEBOU.

Když jsme k sobě upřímní, stáváme se nástrojem pravdy na planetě. Vzhledem k tomu, že jsme všichni propojení, dotýkáme se životů lidí kolem sebe a oni se zase dotýkají dalších. Naší jedinou povinností je být láskou, kterou jsme, a umožnit, aby k nám odpovědi na naše otázky přicházely z vlastního nitra způsobem, který je pro nás nejvhodnější.

Důležité je užívat si života a nebrat ani sebe, ani život příliš vážně. Smát se co nejčastěji každý den a hlavně sám sobě. Každodenní problémy nejsou tak hrozné, když na ně nahlížíme s humorem a láskou. Pojďme životem s humorem a s vědomím, že jsme láska.

Náš život je naše modlitba. Je to náš dar vesmíru a vzpomínky, které tu na nás zbudou, až jednou odejdeme, budou poselstvím našim milovaným. Kvůli sobě samým i kvůli všem lidem kolem bychom měli být šťastní a šířit kolem sebe radost.

Myšlenky z knihy „MUSELA JSEM ZEMŘÍT“ od Anity Moorjani sepsala: Jana Tlapová www.janatlapova.cz