Co zasejeme, to sklidíme.

Život ve vlnách, často z extrému do extrému… Hledání rovnováhy, Lásky, Pravd, souladu, harmonie…

Jak žít v souladu sám se sebou, nejbližšími, okolím, přírodou? Jaké Pravdy uznávat? Podle čeho se řídit?

Kde se skrývá Pravda? Existují nějaké univerzální zákony, podle nichž se máme řídit?

Žijeme v době informační exploze.

Valí se na nás neuvěřitelné množství sdělení, životních příběhů, cest, učení…

My mezi nimi proplouváme, občas se k nějakému směru připojíme, cítíme energii skupiny, propojení…

Za čas zjistíme, že naše životní cesta je jedinečná, že lze vypozorovat drobné nuance, v kterých se odlišujeme, s čím nesouhlasíme, někdy se v proudu neshodneme, odpojíme a pokračuje sólo dál, nebo najdeme jinou skupinu, či se vrátíme, zastavíme, případně začneme utíkat vpřed, nebo se necháme unášet shodou okolností, začneme plynout s proudem života…

Někdy zůstáváme stále propojeni s minulým nastavením, jedeme podle nefungujících vzorců…

Zvyk je železná košile, z vyjetých kolejí se těžko dostává. Možná se vytvořilo i pouto, závislost, neviditelné energetické spojení, co může i vysávat i škodit…

Sama jsem si prošla řadou AHA momentů, prožila skvělé semináře, které mi poodhalily skrytá zákoutí podvědomí, souvislostí a ukázaly úhly pohledu, které jsem ani netušila.

Vždy se mi vyplatilo vstupovat do těchto vod bez očekávání, naplno. Co jsem vložila, se mi také vrátilo. Co zasejeme, to sklidíme. Co investujeme, se vrátí. V dobrém i ve zlém.

Už jenom tím, že zde existujeme, působíme na okolí. Vytváříme vlny energií, které se rozšiřují dále. Někdy jejich účinek vidíme hned, někdy se nám vlna vrátí a odrazí v oblastech, kde jsme to vůbec nečekali, v čase pozdějším… Trpělivost růže přináší… Kdo seje vítr, sklízí bouři…

Sama jsem žila klasický život.

Narodila jsem se, rostla, studovala, zamilovala se, vdala, porodila děti, postavila dům, zasadila strom…

Žila naplno, jak nejlépe uměla. Mnohými věcmi se neznepokojovala. Boha jsem měla problém přijmout kvůli křesťanské minulosti dějin. Říkala jsem si, že plnohodnotný, zdravý a láskyplný život může člověk vést i bez víry v Boha, přijatelnější pro mne bylo přijetí vesmírných energií. Považovala jsem se za ateistu.

Člověk míní, osud mění.

Mou první duchovní školou se stalo v 33 letech Centrum Nesměň a rozmanité semináře, kterých jsem se postupem času zúčastnila: Sebepoznání, rozvoj a kreativita; Holotropní dýchání, Potní chýše, pomáhající na Vision Quest, Ceremonie, Dospělí a děti, pojďte si hrát se zajímavými lektory (Láďa Dvořák, Jana Bícová…), Tance dávných tradic s Lídou Chrášťanskou, Cesta, Intuitivní tanec, Konstelace, Monika Michaelová, Africké tradice a rituály… Bylo toho mnoho a vždy to bylo přínosné. Děkuji za toto probuzení.

Mé prožitky a zkušenosti ze seminářů mě natolik ovlivnily, že jsem se stala úplně jiným člověkem. S jinými hodnotami. Mnohé se ve mně přeskládalo jiným způsobem.

Chvíli jsem hledala sama sebe, protože se mi rozpadlo mnohé uvnitř, co jsem jsem dosud žila.

Přehoupla jsem se z materiálního prožívání života do extrému nehmotné existence. Což také nebyla rovnováha. Postupně jsem se opět ukotvovala a opět stále nohama pevně na zemi a hlavou v oblacích

Díky svým prožitkům věřím v cosi neuchopitelné, nezměřitelné, v nepopsatelné. V zážitky, které se odehrávají hluboko v nás. V existenci vyšších bytostí, v energetické síly, paralelní světy. Přijala jsem, že existuje i něco mezi nebem a Zemí, co nejde změřit, zkoumat klasickými způsoby a vědeckými důkazy. Setkala jsem se díky Rance Tučkové s řečí Osho zen tarotu.

Životními zkušenostmi jsem pochopila, že nelze oddělit hmotu a víru. Že je nutno rozvíjet tělo, duši i ducha. Začala jsem studovat rozmanité oblasti, které se mne dotýkaly a stále dotýkají:

Absolvovala jsem i program Ženy Ženám a pracovala na svém ženství, Módu a Duši– přijala důležitou roli energie oblečení, Nevýchovu– uvědomila si pozitiva i negativa respektující komunikace nejen s dětmi, mnohé jsem prožila i díky józe v Centru U Duhy, kde Anička a Pavel Strýhalovi ukazují vlastním příkladem, jak se dá pracovat s myslí a tělem, z jiného soudku bylo Podnikání z Pláže se Stáňou Mrázkovou- kde jsem se nalodila na vlnu internetové komunikace, cestou vědomé meditace směřuje Miluji své tělo s Terezkou Kramerovou.

Stále se snažím pomalými krůčky učit se bylinkářskému tajemství s úžasnou Lindou Mahelovou a zařazovat bylinky do každodenního života.

Právě studuji waldorf, který mě fascinuje komplexním uchopením rozvíjení životních sil ve školství a antroposofie Rudolfa Steinera je zatím velkou neznámou, ale vnímám ji jako velice podnětnou filosofií v pochopení propojenosti těla, ducha a duše a v odhalování i rizik naší společnosti. Waldorf je pro mne nyní seberozvojovým seminářem number one.

Čeká na mne i seminář s Věrou Ovečkovou, na který se opravdu těším, protože slovanské téma a tradice se mnou velmi rezonují.

Díky těmto prožitkům jsem přijala, že mnohé může být jinak, než jsem si dřív myslela, otevřela jsem se různým úhlům pohledu.  I zcela jasné věci se z jiného úhlu pohledu mohou zdát jiné.

Začala jsem klást více otázky a hledat odpovědi. Cítím, že mnohdy je Pravda skryta a my jsme manipulováni a vědomě klamáni.

Čím víc pozoruji, dozvídám se, tím víc žasnu, jak je vše propojeno. I zdánlivá maličkost je důležitá.

Cítím, že jsme často manipulováni strachem, že naše civilizace je nemocná.

Bojíme se všech nemocí, hledáme hlavně snadné cesty v nápravě pokřiveného a nemocného. Uniká nám, že většinou je potřeba hlavně naší akce, činu, úsilí. Spoléhat se na druhé a předávat jim svou odpovědnost se nevyplácí. Tato zdánlivá snadná a jednoduchá cesta bývá také draze vykoupená, i s úroky.

Jako když si půjčíte mnoho peněz, na něco, co vlastně ani nepotřebujete. Zdá se to výhodně, ale nakonec zjistíte, že jste zaplatili mnohonásobně víc a zakoupená věc Vám nakonec ani nesplní Vaše očekávání, často vás jenom sváže…

Jako naše civilizace a konzumní způsob života. Má mnoho výhod, i rizik. Je zde tolik možností, až se zde můžeme ztratit. Ztratit sami sebe. Nechat se zajmout, někdy i nevědomky, stát se zdánlivou „obětí“.

I já jsem v zajetí, jsem součástí, čerpám výhod elektrických vymožeností, pohodlného bydlení, luxusu…

Osvobodit se mohu jen sama, vlastní volbou a změnou návyků. Neznamená to vrátit se nazpět do pravěku. Je potřeba přehodnotit daný stav.  Spojit již fungující prospěšné vynálezy a tradiční přístup našich předků. Omezit plýtvání. Podporovat smysluplné projekty, konkrétní lidi. Respektovat rytmus přírody. Stát se tvůrcem. Místo stěžování si konat. Nazývat věci pravým jménem. Stále se učit. Hledat odpovědi.

Začít kupovat produkty přímo od výrobců v okolí, podporovat drobné živnostníky, farmáře. Nejenom, že je to kvalitnější, ale rozhodně je v produktech ukryta zcela odlišná energie. Méně nakupovat zbytečnosti.

Naše civilizace onemocněla, ztratila se ve zdání neomezených možností. Není zdravá. Nenaslouchá přírodě, rodové tradici, rytmům roku. Nevidí zákony příčiny a následku.

Uznáváme chemickou cestu, snadnou aplikaci, zázračné tobolky, které vyřeší naše problémy a potíže… Opravdu je to tak?

Srážíme teploty- nedůvěřujeme očistě našeho těla.

Jíme potraviny, které mají látky zvýrazňující chuť a vůni… Proč? Potraviny, jejich trvanlivost je zarážející. Potraviny, jejichž složení se odlišuje od původních receptur. Jsou levnější. Vyplatí se? Můžeme být zdraví, když jíme to, co jíme? Opět máme možnost volby. Jsme to, co jíme, ale není to jen o stravování, nejsme jen na úrovni našeho těla, které k nám ale pravdivě promlouvá- nemocí, pocity, myšlenkami.

Čím dál více začínám hledat odpovědi sama v sobě. Zda žiju eticky- zajímavá je etikoterapie, jak je propojeno myšlení- vůle- cítění- psychosomatika, práce s dechem, vědomím, cvičení, chůze, aktivní život…

V poslední době se začínám více veřejně ozývat v očkovací problematice. Zpočátku to byla jen moje interní záležitost. Čím dál tím více vnímám zřejmou manipulaci v očkovací politice státu.

Máme strach ze zabijáků minulosti. Žijeme v době, která je jedinečná v poskytování hygienických standardů. Teplá voda, splachovací záchod, kanalizace, vodovod, elektřina- teplo, pohodlná bydlení. Ještě nikdy naše civilizace neměla takový luxus téměř v každé domácnosti. Největší zabijáci nemocí řádili v nuzných podmínkách, ve špíně, bez vody, čerstvého vzduchu, bez tepla, desinfekce, nejvíc v době válečné a poválečné.

Opravdu by tyto obávané nemoci zabíjeli v takovém množství i v našich současných podmínkách?

Možná ano.

Zdegenerovali jsme.

Bojíme se všeho. Strach nás ovládá.

Děti nepouštíme ven, aby jim někdo neublížil. Nenecháme je lézt na stromy a přes plot, aby se nezranily…

Očkujeme na mnohé, na dětské nemoci, které byly běžné a téměř bez rizik, co kdyby měl průběh dětské nemoci komplikace…

Zatěžujeme naši imunitu, vpravujeme vědomě s požehnáním nejnovějších výzkumů přímo do krve malým dětem šest oslabených nemocí najednou a tvrdíme, že je to bezpečné, prospěšné a žádoucí. Že budeme zdravější, odolnější, že se tím jako lidská populace dokážeme ochránit před epidemiemi…

Kdo neočkuje, ohrožuje ostatní… Účinnost očkovacích vakcín není ale vysoká. V dospělém věku už imunitu na nemoci, na které nás v dětství očkovali, nemáme.

Jsou skutečně neočkované děti rizikem, a proto nesmějí být přijati do mateřských školek, aby nenakazily ostatní děti? Vracejí se díky nim nemoci?

A jak je to tedy s proočkovaností a imunitou dospělých? Ti nezkazí průměr proočkovanosti? To už nikoho neohrožuje? Dává Vám to smysl? Nepřijmeme dospělé do práce (jako děti do školek), aby nenakazili ostatní, nebudou moci chodit na návštěvu k malým zatím neočkovaným vnoučatům, aby je případně nenakazili nemocemi, na které už nemusí být imunní? Kocourkov.

Nebo někdo z vás dokáže poskytnout smyslupnou odpověď, proč by nenaočkované děti byly rizikem pro ostatní?

Navíc v sousedních státech není tak vysoký počet povinných očkování. Copak nejsou ostatní nemoci v jiných zemích tak nebezpečné a rizikové, nebo jsou další státy tak nezodpovědné a ohrožují nás, naši ČR svou nízkou proočkovaností u nemocí, které nemají povinné. Měli bychom jim zakázat nás navštěvovat! A samozřejmě je rizikové jakékoliv cestování, hlavně mimo Evropu!

Zdá se, že razíme heslo Česká republika – náš očkovací vzor! Díky nám bude Evropa zachráněna před nebezpečnými nemocemi. Většina dalších států kolem se chová velmi nezodpovědně, když nemá 9 povinných očkování! Pyšníme se hrdě nejvyšší proočkovaností. Zařazujeme do povinného plošného očkování (Hexa) miminek látky, které SZÚ nedoporučil, jako je hepatitida B v roce 2007, kdy byla nemoc na trvalém ústupu! OPRAVDU TAKTO NASTAVENÉMU OČKOVÁNÍ  VĚŘÍTE? Necítíte tu manipulaci, polopravdy, zastrašovaní nepřiměřenými sankcemi (nepřijetí dětí do MŠ)?

Co si počneme v dnešní době plné migrantů, kteří přicházejí z podmínek, kde chybí hygienický standard, a kteří se svými zvyklostmi přicházejí do Evropy? Jak se nyní budeme chránit? Budeme spoléhat na zázračné očkování? A pokud propukne epidemie, budeme hledat viníky v řadách neočkujících rodin?

Rizikem jakékoliv nákazy je slabá imunita. Viry a bakterie a další nebezpečí číhá na každém kroku. Oslabí nás nezdravý způsob života. Genetické dispozice. Jídla upravená chemicky, která už našemu tělu nedodají potřebné živiny. Voda a nápoje, které jsou také upravovány. Konzumace potravin a pití vody bez vděčnosti. Málo pohybu, málo akce, radosti, hravosti, lásky…

Spasí lidskou rasu očkování?

Spasí nás současné lékařství? Dokáže pomoci chronicky nemocným, vyléčit příčinu?

Je pro nás důležitá dlouhověkost, pokud náš život postrádá kvalitu, smysl, radost, poslání, přijetí, víru, lásku?

Proč narůstají civilizační nemoci?

Protože je naše společnost nemocná.

Chybí nám úcta k tradici, hledáme jen snadné a pohodlné cesty, přestali jsme hledat souvislosti, jsme naučeni slepě přijímat autority, kterým přenecháváme zodpovědnost za své zdraví. Málo se ptáme, málo hledáme odpovědi, málo pozorujeme, málo se spoléháme na životní zkušenosti naše i ostatních, sami na sebe, vlastní prožitky a aktivitu.

Je to pohodlnější. Být v pozici oběti a věčných kritiků bez sebereflexe. Hledat chyby v sobě není příjemné. Změna životních postojů často bolí. Je to dlouhodobý proces, vyžadující naši aktivitu. Nestačí jen cítit a vědět, je nutné i konat.

Žijeme ve vlnách, jsou jako kyvadlo, vychylují se se ze strany na stranu. Každá zkušenost se počítá. Díky chybám se učíme. Díky obtížnosti si vážíme lehkosti. Díky tmě poznáme světlo, díky chladu teplo. Protiklady nám ukazují odlišné prožívání kvalit.

Minulá doba byla dobou útlaku, manipulace. Poslušnosti bez diskusí. Plnění příkazů. Nesvobody, nerespektu, tvrdosti, ubližování. Naučila nás ale číst mezi řádky, vnímat i skrytou manipulaci, stali jsme se mistry v hledání kliček a cest, jak přežít, v přizpůsobivosti. V pravdě a lásce, i ve lži a nenávisti… Dle volby každého jednotlivce.

Porevoluční doba přenesla naši společnost na druhou stranu kyvadla- přinesla vlnu svobody, otevření hranic- bezhraničnost, neuvěřitelné možnosti, svobodu volby. Také nezájem, odcizení, sebestřednost, volnou výchovu, snahu se uchránit před bolestivou zkušeností.

Zdá se, že se kyvadlo opět posouvá na druhou stranu, a je na nás, zda přijde další extrém, nebo zda se budeme snažit prožívat život v co největší blízkosti středu.

Střed vnímám

  • jako stanovování zdravých hranic, jdoucí po slušnosti, respektující pravidla slušného chování, desatero;
  • v uznávání přirozené podnětné autority osobností moudrých, etických a zkušených lidí, při zachování si vlastní cesty a zkušenosti;
  • v respektování a inspirování se navzájem;
  • ale i obhajování pravdy, ukazování lži a pojmenování reality pravými jmény. Pokud je lež viditelná a chce ublížit, tak je její součástí každý, kdo mlčí a nereaguje.

Je potřeba chovat se zodpovědně, eticky, pravdivě, láskyplně.

Milovat hlavně sami sebe, ale ne sebestředně, sobecky, ale nejprve přijmout i své stíny, pracovat na svých temných stránkách, poučit se z chyb. Dělat vše s otevřeným srdcem, jak nejlépe v dané chvíli umíme. Umět si dopřát odpočinek, i tvrdou práci. Umět se zastavit, i utíkat. Nejlépe v přirozeném rytmu, ne z extrému do extrému. Vnímat souvislosti. Neodsuzovat druhé, aniž bychom je vyslechli. Soustředit se nejdříve na sebe, svou rodinu, pořešit si rodové záležitosti, mít úctu k tradici. Když naplníme své srdce sebeláskou, můžeme věnovat péči a energii druhým. Nežijeme osamoceně. Jsme součástí celku. Je potřeba spolupracovat, pomáhat si.

To, jestli žijeme pravdivě a láskyplně je vidět hned- na našich pocitech (emocích), na našem těle (nemocích), na našich činech (akcích) a myšlenkách. Vždy máme možnost svobodné volby.

Mnohé naznačí i to, jak o nás smýšlí a povídají ostatní. Pravdivá zrcadla je i naše rodina- děti, partner. Jsou to velcí učitelé. Poděkujme jim za vše.

Velké, hluboké a často obtížné lekce dostáváme od rodičů.  Sourozenecké vztahy jsou také důležité.

Zastavme se na chvíli a položme si otázky:

Jaký je můj život?

Žiji v lásce, v souladu se sebou sama, se svými nejbližšími, okolím, i přírodou?

Jaké oblasti mne znepokojují?

Co se mne dotýká?

 

To bývají nejdůležitější, aktuální lekce…

 

Co mohu udělat pro to, abych zlepšila kvalitu svého života?

Dělám práci, která mě naplňuje, která má smysl?

Zbyde mi čas na koníčky, rodinu, děti, přírodu, přátele?

Dělám něco pro své tělo, mysl, vnitřní kultivaci?

Pečuji o sebe, své děti, partnera, rodiče v souladu s mým svědomím a cítěním?

Jsou tyto oblasti v rovnováze?

Kde cítím rezervy?

Kde potřebuji hledat cesty a odpovědi?

Kde si nejméně naslouchám?

Co mi naopak jde?

Kde se cítím lehce, radostně, uvolněně?

 

Buďme pravdiví. Lží klameme jen sami sebe.

A co dál?

Hledejme cesty.

Těch je přesně tolik, kolik je na světě lidí. Jsou propojeny jako pavučina.

Občas se některé setkají, občas zabloudíme, občas se vracíme, občas pobíháme v kruhu. Někdy se i někde zakecáme, nebo kráčíme slepě za vůdcem. Občas potřebujeme samotu. Někdy i dojdou síly a pak jen ležíme, odpočíváme a spíme. Nebo jenom sníme. Stavíme vzdušné zámky. I to je fajn. Ale pouze vykročením zjistíme, zde půjdou sny zhmotnit.

Nejprve pomalými nejistými krůčky, potom jistější chůzí, pak svižným krokem, co přechází v běh, sprint, po finiši běh zmírní v rychlý krok, co v procházkový změní se a krok sun krok se naše cesta zastaví. Co bude dál? Kdo ví? Pokud nevykročíme, nedozvíme se…

Tak šťastnou cestu, možná se někdy potkáme…

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Mgr. Jana Tlapová
Jsem neobyčejně obyčejná žena. Vyjímečný originál. Jako každý z Vás. ;-) Rozhodla jsem se stát tvůrcem svého života v respektu s plánem vesmírné režie. UČÍME SE SPOLEČNĚ. Každý den. Po celý život. Moji největší učitelé jsou mí nejbližší. >> Vytvářím svobodný zodpovědný prostor pro inspiraci a učení dětí a dospělých. Vymýšlím básničky, rozmanité pohádky >> a učební materiály: NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÉ SEŠITY>> Zajímá Vás více? Budeme se navzájem inspirovat svými osobními příběhy a zkušenostmi? Připojíte se? Můj příběh si přečtete zde>>
Komentáře
  • E-BOOK TŘI RADY NA POHODOVÉ PRVOPOČÁTEČNÍ ČTENÍ A PSANÍ

    Zásady správného psaní. Praktická příručka pro děti právě objevující tajemství psaní, malování, písmenek a pro jejich rodiče, učitele a další průvodce na této cestě.

  • Milujete pohádky? Rádi vyprávíte dětem nové, neotřelé příběhy? A co třeba POHÁDKA O ZDRAVÍ?

    Stáhněte si zDARma interaktivní POHÁDKU O ZLATÉM VAJÍČKU s originálními ilustracemi ve dvou variantách pro chlapeckého a dívčího hlavního hrdinu.

  • Zajímá Vás JAK JEDNODUŠE ROZVÍJET TVOŘIVOST, NÁPADITOST A ORIGINALITU NAŠI I DĚTÍ A UŽÍVAT SI ŽIVOT ?

    Stáhněte si e-BOOK ZDARMA a inspirujte se naší životní cestou, sdílením matky tří dětí JAK ZVLÁDAT HRAVĚ PĚTIČLENNOU RODINU A NEZBLÁZNIT SE Z TOHO...

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky